Sama nevím, jak na tom jsem

[Jul-diskusni-forum-iana]

Já samozřejmě nemám ani potuchy o tom jak to má Charlie, ani o tom nechci polemizovat, ale může to být i efekt, který si zpětně uvědomuju u sebe. Takové asistované sebepoškozování. Když už si člověk připadá jako prázdná schránka, tak se k sobě tak i chová. Já si tehdy připadala jako nafukovací panna, které někdo dal to prokletí, že může i přemýšlet. Tak jsem počítala šmouhy na stropě, pozorovala pavouka v rohu, přemýšlela nad tím, jaká je život vlastně sviňárna a chtěla (a zároveň nechtěla) to mít za sebou. Blbě se to vysvětluje. A pořád se mi to blbě i chápe.
Jindy jsem si prostě vzala dva tři neuroly, na to půl flašky zelené a bylo mi všechno jedno. Vnímala jsem akorát bolest zvenku i zevnitř (jakože myslím psychickou i fyzickou) a pak jsem se cítila jak po očistci.

Bože můj, to opravdu působí jako asistované znásilnění. O důvod víc, proč by se mělo o asexualitě učit v hodinách občanky - řada lidí by si potom snad uvědomila svoji svobodu netrpět dřív, než by utrpení podstoupila.

Přijde mi, že u (většiny) asexuálů je to trochu jako u dětí - v tom smyslu, že pohlavní život asexuály i děti poškozuje duševně a nejspíš i psychosomaticky. Rozdíl mezi nimi (že dospělý má teoreticky možnost říct ne) není tak samozřejmý, jak se zdá. Řada dospělých se neumí bránit pohlavnímu zneužívání, tak jako to neumějí děti. Jednoduše proto, že si dospělí myslí, že si to nemůžou dovolit a že by nenašli ospravedlnění a zastání. To je hrozné.

Lyre, máš úplně stejné právo nenechat se znásilňovat, jako kdyby ti bylo třináct. Psychika některých lidí je prostě ve vztahu k pohlavnímu životu podobná psychice dítěte - a neměla by se nechat zraňovat a deformovat. Spát s někým, kdo u toho trpí, sice může být legální, ale rozhodně to není a nikdy nebude morální. A neměli bychom připouštět utrpení proto, že nevíme, že můžeme říci ne; ovšem že můžeme.

Každopádně v tom nejsi sama. Mám i pár heterosexuálních kamarádek, které popisují slabší odvar toho, co líčíš ty (třeba počítání úkolu z matematiky a čekání, až bude po sexu). Moje heterosexuální babička mi vyprávěla, že když byla mladá, také zírala do stropu a jen myslívala na to, kdy už bude konec. Zpětně mi říkala, že by to popsala jako znásilnění v manželství (což je relativně nový sexuologický pojem, protože dříve se to pokládalo za něco, co je manželovým právem a není třeba o tom mluvit). I heterosexuálům je v některých situacích a životních obdobích sex nepříjemný. Dnes už v evropské společnosti existuje shoda, že se opravdu jedná o jakýsi druh znásilnění (jedna osoba přiměje druhou k něčemu, co je jí nepříjemné a co by si nedala líbit, kdyby si byla vědoma svých práv) a že by k němu rozhodně docházet nemělo. Minimálně teoreticky se shodneme (a zákony také vyznívají v tom smyslu), že k sexuálnímu styku je potřeba souhlasu všech zúčastněných, kteří zároveň mají svobodu odmítnout a vědí o ní.
Je to sice jiný případ než Tvůj, ale pořád jde o to, že se i heterosexuálové nechávají vmanipulovat do něčeho, co jim je nepříjemné, na základě konvencí. Když se (zdánlivě) celá společnost hrne jedním směrem, je vždycky těžké uvědomit si, že existuje i alternativní jednání, alespoň v možnosti, a že máme svobodu té možnosti využít pro sebe. Ale existuje.

Samozřejmě je na Tvém rozhodnutí, jak se sebou naložíš, ale určitě při tom nezapomínej, že odmítnout pohlavní život (nebo některé jeho aspekty) je rovnocenná volba, na kterou má každý člověk nezadatelné právo, a naprosto nijak to nesnižuje jeho lidskou hodnotu. Tu snižují úplně jiné věci než rozhodnutí respektovat svoji přirozenost a nepoškozovat svoje zdraví.