Tak kam....

[Jul-diskusni-forum-iana]

To Juliana:

S tou Velkou Francouzkou revolucí jsem to myslela tak, že její původní cíle byly opačné. Primární bylo kompletní odstranění tehdejších elit a nastolení rovných příležitostí pro všechny, to vše za existence extrémě excitovaného idealismu. (Pro zájemce doporučuji dílo Julese Micheleta.) Samozřejmě, že se to nakonec zvrhlo v nastolení elit nových, nicméně mnoho z onoho rovnostářství přetrvalo, buď reálně, nebo alespoň v podobě myšlenek, které později prožily svou renesanci.

Existence myšlenkového systému, který nekonzistentně problematizuje utrpení zvířat, ale lidí už ne.
Tedy, máš opravdu pozoruhodný způsob vyjadřování  .

Nicméně, myšlenkový systém (který pochopitelně může být zcela vesele i nekonzistentní) je jedna věc, kdežto reálné cítění je věc druhá. Soucit je odvozený právě od cítění, takže: pokud tě zavedou na jatka, budeš něco cítit, pokud tě zavedou na místo právě probíhající hromadné popravy nebo válečného střetu, tak budeš taky něco cítit, zcela bez ohledu na jakékoliv myšlenkové systémy. Zřejmě jde spíše o to, že zvířecí jatka jsou reálná (a dostupná), kdežto na místo, kde by v současnosti hromadně a dramaticky umírali lidé, se běžný obyvatel naší země nedostane (a tudíž je to pro něj něco příjemně neexistujícího). Tím chci říct, že pociťování soucitu s někým nebo s něčím je především otázkou morální integrity, která se odvozuje od integrity emocionální - protože utrpení jedné bytosti je pocitově identické s utrpením druhé bytosti.

Chápu, že to trochu zjednodušuji, u lidí do toho vstupuje ještě proces identifikace. Pokud se identifikuješ s určitou skupinou lidí, která sama sebe definuje na základě nějakých kritérií, pak je pravděpodobné (tedy skoro  jisté ), že zablokuješ svoje cítění ke skupině odlišné, eventuelně z historických důvodů dokonce nepřátelské.

Jinak naprosto souhlasím se vším, co jsi napsala o inteligenci, i s tím, že existuje vztah mezi inteligencí a národností (nebo dokonce rasou). I když jednotlivci mohou tento vztah překročit.

To adevr:

Ano, máš pravdu. A je jisté, že společnost, která nechrání alespoň do jisté míry ty slabší před schopnějšími a silnějšími, začne téměř okamžitě společensky degradovat. Což se v mnohých zemím na světě děje.

To je fakt. A Michelet je vážně dobrý.

Za způsob vyjadřování se omlouvám, byla jsem moc unavená na to, abych to napsala srozumitelně. Řekla bych, že za to celkově může povinná školní četba, zkazila mi sloh. Beletrii jsem neviděla dva roky... A to ještě můžu být ráda, že zatím nemám v každé větě slova "diskurs", "paradigma" a "pensum". Achjo.

To určitě platí dnes, ale když se bavíme třeba o generaci druhé světové války (jako je například zmiňovaná Sávitrí Déví nebo Adolf Hitler), mluvíme o lidech, kteří viděli trpět a umírat lidi v přímém přenosu. Realita jatek pro ně nebyla o nic reálnější než realita bojiště a zbídačených civilistů v rozbombardovaných, vyhládlých městech. 
Podle mě je tu příliš mnoho takových případů, abychom to mohli označit za anomálii. Dr. Mengele například vídal utrpení lidí celkem často a zřejmě ho zvlášť nevzrušovalo, ale ve svém jihoamerickém exilu zachránil "tonoucí kravičku" (jak si napsal do deníku) a pak se o ni staral. Nejsem si jistá, zda by se o takových lidech dalo mluvit jako o morálně neintegrálních (resp. nekonsistentních - vrátím se ke svému výrazu ). Přijde mi, že disproporce v soucitu s utrpením různých bytostí je přirozená, jenomže velká část lidstva to má naopak (utrpení člověka = problém, utrpení domácího mazlíčka = problém, utrpení hospodářských zvířat = OK).
Jinak s tou identifikací souhlasím. V případě těch, kterým vadí utrpení zvířat, ale ne lidí, jde nejspíš právě o identifikaci se zvířaty - třeba jako nevinnými, pronásledovanými bytostmi bez falše.

 Společnost, která chrání svoje slabé příliš, zdegeneruje také. Viz inkluzivní školství.