Tak kam....

[Mor-diskusni-forum-wen]

Grča (+ [b]Morwen [/b]ohledně mužského pláče): Nemám ani tak na mysli potlačování emoce, kterou muž cítí, jako spíš fakt, že ji cítí. Protože mi nepřijde namístě (ale je to samozřejmě jenom můj soukromý náhled), když je dojatý z pouhého filmu (minimálně z fikce - asi bych ještě pochopila, kdyby brečel u televizních záběrů z války nebo jatek). To, co popisuje Grča, určitě dojemné je, ale trochu mě překvapuje (opět jen můj náhled, nic nevnucuji), že si muž úmyslně stáhne film, který si klade za cíl ho rozbrečet.
Samozřejmě nemyslím, že by to bylo ŠPATNĚ nebo tak. Taky nesouhlasím s doktrínou, že muž nesmí plakat, pokud mu zrovna nikdo nezemřel. Pochopím, když se rozpláče třeba proto, že je toho na něj v práci moc. Nebo proto, že se ho partnerka v hádce dotkla na nějakém obzvlášť citlivém místě (vztah k práci, k přátelům, dětství, sebeúcta...). Proto, že vidí na ulici umírat hubeného zraněného psa - a tak dále. Ale přijde mi zvláštní dojímat se nad něčím, co se nestalo, není to závažné a netýká se to nikoho v dosažitelném okolí (filmovým fanouškům se omlouvám). Jde prostě o takový ten neúčinný soucit. Slzy jsou až zástupný problém, protože jde jen o projev vnitřního hnutí.
Pak taky vidím problém v tom, že někteří muži si ze svojí citlivosti (v jejich případě spíš přecitlivělosti) dělají pózu. Mám například spolužáka, který si zakládá na tom, že je (nebo si myslí, že je) romantický, něžný, křehký hoch, "prostě hodný chlapec, který jenom hledá lásku," jak jednou řekl. Sleduje filmy o lásce, píše citlivůstkářské liebesbrífy, natáčí videa na Valentina, kde recituje Máj, a div se nerozbrečí, když vidí štěňátko. (A ne, není homosexuál, přesně naopak - pořádný děvkař.) Tohle je druhý extrém mužské citlivosti a myslím, že taky není záhodno k němu dospět. Takže citovou výchovu mužů ideálně usměrnit a dát jí nějaký střed mezi cynikem a tímhle.

....

Poněkud děsivé mi přijde, že by někdo jiný rozhodoval, co mám cítit a jestli je to na místě, obzvlášť když se to mnohdy nedaří ani mně.

... se zbytkem můžu jen souhlasit, tedy že extrémy nejsou moc dobré  a pozérství mě rozhodně taky nebere.

P.S.: Jestli jsi ten neúčinný soucit myslela jako soucit se sebou samým, tak na ten mi obzvlášť pomáhá se vybrečet a dokáže mi ho někdy spustit i fiktivní záležitost.