19. 07. 2018, 23:42:25
(Tento příspěvek byl naposledy změněn: 19. 07. 2018, 23:52:30 uživatelem Jul-diskusni-forum-iana.)
Morwen: Ano, chápu, i to dává smysl. 
Jenom bych to asi nazvala přizpůsobivostí - aby se to právě v rozhovorech nemátlo s užší definicí inteligence.
Grča (+ [b]Morwen [/b]ohledně mužského pláče): Nemám ani tak na mysli potlačování emoce, kterou muž cítí, jako spíš fakt, že ji cítí. Protože mi nepřijde namístě (ale je to samozřejmě jenom můj soukromý náhled), když je dojatý z pouhého filmu (minimálně z fikce - asi bych ještě pochopila, kdyby brečel u televizních záběrů z války nebo jatek). To, co popisuje Grča, určitě dojemné je, ale trochu mě překvapuje (opět jen můj náhled, nic nevnucuji), že si muž úmyslně stáhne film, který si klade za cíl ho rozbrečet.
Samozřejmě nemyslím, že by to bylo ŠPATNĚ nebo tak. Taky nesouhlasím s doktrínou, že muž nesmí plakat, pokud mu zrovna nikdo nezemřel. Pochopím, když se rozpláče třeba proto, že je toho na něj v práci moc. Nebo proto, že se ho partnerka v hádce dotkla na nějakém obzvlášť citlivém místě (vztah k práci, k přátelům, dětství, sebeúcta...). Proto, že vidí na ulici umírat hubeného zraněného psa - a tak dále. Ale přijde mi zvláštní dojímat se nad něčím, co se nestalo, není to závažné a netýká se to nikoho v dosažitelném okolí (filmovým fanouškům se omlouvám). Jde prostě o takový ten neúčinný soucit. Slzy jsou až zástupný problém, protože jde jen o projev vnitřního hnutí.
Pak taky vidím problém v tom, že někteří muži si ze svojí citlivosti (v jejich případě spíš přecitlivělosti) dělají pózu. Mám například spolužáka, který si zakládá na tom, že je (nebo si myslí, že je) romantický, něžný, křehký hoch, "prostě hodný chlapec, který jenom hledá lásku," jak jednou řekl. Sleduje filmy o lásce, píše citlivůstkářské liebesbrífy, natáčí videa na Valentina, kde recituje Máj, a div se nerozbrečí, když vidí štěňátko. (A ne, není homosexuál, přesně naopak - pořádný děvkař.) Tohle je druhý extrém mužské citlivosti a myslím, že taky není záhodno k němu dospět. Takže citovou výchovu mužů ideálně usměrnit a dát jí nějaký střed mezi cynikem a tímhle.
Takový vztah bych ti moc přála.
PS. Jak se to anime jmenovalo?
Jenom bych to asi nazvala přizpůsobivostí - aby se to právě v rozhovorech nemátlo s užší definicí inteligence.Grča (+ [b]Morwen [/b]ohledně mužského pláče): Nemám ani tak na mysli potlačování emoce, kterou muž cítí, jako spíš fakt, že ji cítí. Protože mi nepřijde namístě (ale je to samozřejmě jenom můj soukromý náhled), když je dojatý z pouhého filmu (minimálně z fikce - asi bych ještě pochopila, kdyby brečel u televizních záběrů z války nebo jatek). To, co popisuje Grča, určitě dojemné je, ale trochu mě překvapuje (opět jen můj náhled, nic nevnucuji), že si muž úmyslně stáhne film, který si klade za cíl ho rozbrečet.
Samozřejmě nemyslím, že by to bylo ŠPATNĚ nebo tak. Taky nesouhlasím s doktrínou, že muž nesmí plakat, pokud mu zrovna nikdo nezemřel. Pochopím, když se rozpláče třeba proto, že je toho na něj v práci moc. Nebo proto, že se ho partnerka v hádce dotkla na nějakém obzvlášť citlivém místě (vztah k práci, k přátelům, dětství, sebeúcta...). Proto, že vidí na ulici umírat hubeného zraněného psa - a tak dále. Ale přijde mi zvláštní dojímat se nad něčím, co se nestalo, není to závažné a netýká se to nikoho v dosažitelném okolí (filmovým fanouškům se omlouvám). Jde prostě o takový ten neúčinný soucit. Slzy jsou až zástupný problém, protože jde jen o projev vnitřního hnutí.
Pak taky vidím problém v tom, že někteří muži si ze svojí citlivosti (v jejich případě spíš přecitlivělosti) dělají pózu. Mám například spolužáka, který si zakládá na tom, že je (nebo si myslí, že je) romantický, něžný, křehký hoch, "prostě hodný chlapec, který jenom hledá lásku," jak jednou řekl. Sleduje filmy o lásce, píše citlivůstkářské liebesbrífy, natáčí videa na Valentina, kde recituje Máj, a div se nerozbrečí, když vidí štěňátko. (A ne, není homosexuál, přesně naopak - pořádný děvkař.) Tohle je druhý extrém mužské citlivosti a myslím, že taky není záhodno k němu dospět. Takže citovou výchovu mužů ideálně usměrnit a dát jí nějaký střed mezi cynikem a tímhle.
Takový vztah bych ti moc přála.
PS. Jak se to anime jmenovalo?
„Člověk se nadchne ještě i netečným paprskem nejvzdálenější hvězdy. Proto začíná teorie pohledem k nebi.“
Ludwig Feuerbach, „Podstata člověka"
Ludwig Feuerbach, „Podstata člověka"