19. 07. 2018, 23:12:39
(19. 07. 2018, 21:41:27)Juliana Napsal(a): Nejsem si jistá, nakolik se dá tzv. emoční inteligence pokládat za inteligenci. Samozřejmě je to důležitá vlastnost, ale má jenom málo společného s tím, co pod pojmem inteligence tradičně rozumíme a na čem je založená (minimálně evropská) mentalita a vzdělanost.
Ok, i takhle se na to dá dívat.
Já pod inteligencí rozumím obecnou schopnost se učit (nejen vědomostem ale i dovednostem), hledat spojitosti/souvislosti, umět vyhodnotit situaci a dokázat se přizpůsobit (schopnost užití zpětné vazby i sebereflexi).... a k tomu patří nejen jistá dávka inteligence emoční, ale také pohybové a kreativní... apod. Tedy se to blíží spíše tomu, co zmiňuje raindragon.
(19. 07. 2018, 21:41:27)Juliana Napsal(a): Grča 2: Teda, bez urážky, ale jsi si úplně jistý, že pláč u filmu řadí muže mezi světlé výjimky?Nedávno jsme to řešili na jednom semináři s jistým panem docentem a třída (plus páně docentova manželka) se tak nějak shodla, že mužský pláč u filmů je spíš děsně legrační než dojemný.
Já jsem třeba striktně racionální typ (podle MBTI charakteristiky INTJ) a sentimentální muži mi přijdou... no, anomální. Jako přátele si je nevybírám, protože si s nimi nepřipadám dobře.
Také nesnáším ufňukánky a necítím se vedle nich komfortně...
... ale vzhledem k tomu, že považuji i muže za lidské bytosti (nebo se aspoň snažím - převážně
), neupírala bych jim jejich emocionální složku (se kterou bohužel neumějí moc zacházet právě kvůli podobným zažitým stereotypům 
), pláč je jen vyjádřením emoce a když muž nepláče, neznamená to, že tyto emoce nemá (často je potlačí, třeba aby nebyl pro okolí legrační... ale jeho psychická kondice mu za to určitě moc nepoděkuje )Jak už jsem někde výše psala, že je dobré vědět o "svém hovadu/zvířeti uvnitř", je rozhodně dobré vědět i o svých "slabostech" a umět s nimi tak trochu pracovat (čili rozhodně přivítám, když se muž vybrečí u dojemné scény a bude tím pádem schopný pak tímto přirozeným způsobem uvolnit svoje emoce v případě hodně silného prožitku a tedy "tolerovaného i mužům" - např. při úmrtí blízké osoby, než by se dlouhodobým potlačováním takových emocí sesypal a skončil "v péči odborníků".)
A jen tak pro upřesnění, moc dobře vím, o čem píšu, protože jsem "emoční mužský model" žila hodně dlouho (a také jsem hrdě upřednostňovala a rozvíjela svoji racionální složku), a napáchala tím na sobě (možná i na druhých
) i jakési škody, které se mi moc snadno neodstraňují.