19. 07. 2018, 20:50:33
Pročetl jsem si ten článek a řekl bych, že autor článku o tématu přece jenom něco ví, možná ne do hloubky, možná ano, ale nechce to rozebírat do hloubky kvůli čtenářům, co o tom nikdy neslyšeli, těch bude jistě většina. Zásadní problém nevidím.
"Jako městská legenda"... v článku se konkrétně píše "každý známý má známého, který je asexuál", to chápu dosti jinak než tvrzení "každý zná někoho, kdo zná nějakého asexuála", ale vyjádřím se k tvrzení v tom článku. Někde jsem četl, že je nás ve společnosti kolem tří procent. Čili každý zhruba třicátý člověk mezi nás patří. Pokud tedy člověk má průměrně třicet známých, což je dost reálné, tak jeden z nich statisticky patří do naší komunity. Podle definice v článku tedy městská legenda jsme. Ovšem legendu si představuji jako něco, co je známé, ne, že někdo někoho má. Asi tu došlo k pomíchání pojmů "mít" a "znát". Můžu něco či někoho mít a přitom o tom vůbec nevím, to je asi to, oč tu běží.
S diskriminacemi nemám moc zkušenosti. A jestli jsme utlačovaná skupina... zdá se, že ne, protože spousta lidí neví, že existujeme. A logicky nelze vyvíjet aktivitu spojenou s diskriminací proti někomu, o kom se neví, že existuje. A zase mi přijde, že když už někomu o sobě řekneme, nechce nás moc uznat, což za jistou formu diskriminace považovat lze, a pokud by nás jako skupinu přece jen ostatní uznali, možná by nás ještě pronásledovat začali. Z toho tedy plyne, že pokud budeme usilovat o to, aby o nás ostatní věděli, ušijeme si na sebe akorát bič
. Nicméně souhlasím s tím, že ve školách by se o nás vyučovat mělo a vůbec o všech výjimkách, se kterými se setkáváme úplně všude.
Na článku mi vadí naopak to tvrzení, co normální lidé prý používají k vyjádření hlubokých citů. Co tak slýchávám, to mnoho normálních lidí dělá, aniž by mezi nimi nějaké city byly, natožpak hluboké...
"Jako městská legenda"... v článku se konkrétně píše "každý známý má známého, který je asexuál", to chápu dosti jinak než tvrzení "každý zná někoho, kdo zná nějakého asexuála", ale vyjádřím se k tvrzení v tom článku. Někde jsem četl, že je nás ve společnosti kolem tří procent. Čili každý zhruba třicátý člověk mezi nás patří. Pokud tedy člověk má průměrně třicet známých, což je dost reálné, tak jeden z nich statisticky patří do naší komunity. Podle definice v článku tedy městská legenda jsme. Ovšem legendu si představuji jako něco, co je známé, ne, že někdo někoho má. Asi tu došlo k pomíchání pojmů "mít" a "znát". Můžu něco či někoho mít a přitom o tom vůbec nevím, to je asi to, oč tu běží.
S diskriminacemi nemám moc zkušenosti. A jestli jsme utlačovaná skupina... zdá se, že ne, protože spousta lidí neví, že existujeme. A logicky nelze vyvíjet aktivitu spojenou s diskriminací proti někomu, o kom se neví, že existuje. A zase mi přijde, že když už někomu o sobě řekneme, nechce nás moc uznat, což za jistou formu diskriminace považovat lze, a pokud by nás jako skupinu přece jen ostatní uznali, možná by nás ještě pronásledovat začali. Z toho tedy plyne, že pokud budeme usilovat o to, aby o nás ostatní věděli, ušijeme si na sebe akorát bič
. Nicméně souhlasím s tím, že ve školách by se o nás vyučovat mělo a vůbec o všech výjimkách, se kterými se setkáváme úplně všude.Na článku mi vadí naopak to tvrzení, co normální lidé prý používají k vyjádření hlubokých citů. Co tak slýchávám, to mnoho normálních lidí dělá, aniž by mezi nimi nějaké city byly, natožpak hluboké...