Hledám se...

[Nihillus]

Ale řekneme-li, že opravdový přítel je spřízněná duše, která ti kdykoliv, kdy může, pomůže a nijak tě neomezuje ani po tobě nic nevyžaduje na oplátku zpět, pak ano, to už opravdový přítel jistě bude .

Velmi hezká definice.
Nicméně ze svého úhlu pohledu bych dodala, že pokud by se jednalo o přítele, kterého si například vážím pro jeho schopnost rozumného úsudku, pak bych i snesla, aby mi za určitých okolností něco vytknul. Jinými slovy: netrvala bych na oné svobodě být sám sebou naprosto vždy a za všech okolností.
Taková podmínka uplatňovaná ve vztahu vede totiž někdy do slepé uličky tabuizovaných témat, o kterých se nesmí mluvit, abychom se toho druhého nedotkli. Výsledek je, že lidé se spolu nakonec neodvažují komunikovat jinak, než jen o těch nejvšednějších a nejbezvýznamnějších věcech, a tím se postupně odcizují.
Skutečným přátelům bych věřila, že to, co o mě říkají, myslí v dobrém a pro mé dobro. A koneckonců, nijak to nesnižuje mou svobodu jejich třeba i odlišný názor buď přijmout, nebo zdvořile odmítnout .

On může být mezi omezováním a výtkou dost podstatný rozdíl - zatímco omezování je "omezující" (nečekaně) v každém případě, u výtky záleží na úmyslu. Pokud se někdo nedokáže povznést nad svůj odlišný způsob uvažování a z kompulzivní potřeby tě slovně odsoudit mu div nepraská žíla na čele, jako pokus o omezování se to brát může (vzít to tak ale nemusíš, v tom je taky krása). Výtka ale taky může být míněna dobře, jako jakýsi "feedback", který má vytýkané straně poskytnout něco, co ze zákrytu své vlastní perspektivy nemusí vidět - ne proto, že chce jeden druhého omezovat, ale proto, že mu chce pomoct (ať už s čímkoli, z elitářsky-pretentious důvodů tomu říkejme třeba "osobní rozvoj"). Člověk, který někomu něco vytýká, většinou pozná, o jaký druh výtky jde (stačí se zamyslet nad tím, jestli má potřebu ji druhému sdělit, nebo by se tomu nejraději vyhnul), problém ale může nastat i na druhé straně, která často vezme i dobře míněnou výtku jako útok (což nemusí být vždy její vina, člověk se těchto věcí musí často "přejíst", aby je, vzhledem ke své výchově a tomu, čím si prošel (neprošel), dokázal brát jinak). Sám to beru tak, že pokud má někdo potřebu mi něco vytknout, protože se nedokáže smířit s tím, jaký jsem, ale nevytkne mi nic z obav, že bych mohl být příliš zdrcen, není přátelství "opravdové" (ať už ten pojem znamená cokoliv), protože mezi námi existuje komunikační bariéra (tohle je ale v případě lidí, kteří mají potřebu ostatní soudit, trochu složitější - pokud mě soudí a je dostatečně otevřený a upřímný, aby mi to řekl, vím, že mě nemůže plně přijmout a přátelství tak nemůže být "opravdové", pokud mi to ale říct nedokáže, je to často tím, že i když mě soudí, bojí se toho, že by mi ublížil (i když i to může být z jiných důvodů než přátelských) a je tak jakýmsi přítelem i přesto, že sám bych ho nenazval přítelem "opravdovým").
Pokud někdo špatně přijímá i dobře míněnou výtku, aniž by druhé straně dokázal říct, že mu dělá problém podobné věci přijmout (přeci jen by bylo dost omezené (i když omezený jsem, takže až tak bych se za ten předpoklad netrestal) předpokládat, že každý je na tyhle věci stejně netečný magor jako já ), vidím v tom komunikační bariéru podobně, jako v případě poskytování "omezujících" výtek.
Opravdové přátelství (a cokoli, co "opravdové přátelství" zahrnuje) je pro mě něco, kde komunikační bariéry neexistují, nebo něco, kde komunikační bariéry existují, ale obě strany se snaží přijít na to, jak je odbourat nebo obejít.

Ale co, až tady bude Gaia ((když už ty možnosti internetu z čistě lidských důvodů nebyly naplněny) Asimov - Foundation, pokud tedy raději nezvolíme cestu zániku), bariéry zaniknou a všichni budeme žít (my nejspíš ne, tou dobou totiž budeme tak nějak na půli cesty, která k "žití" ostatních vedla) happily ever after, aniž by se tyhle věci musely řešit.

(Omlouvám se všem, kteří tenhle můj patvar dokázali bez náznaku pochopení dočíst až do konce, jsem trochu chaotik a překládat tyhle věci do jiné než myšlené podoby pro mě není snadné.)