12. 05. 2017, 00:07:52
Ahoj,
jsem tu nová a přivedlo mě sem uvažování o vlastní sexualitě a postojům k partnerským vztahům a tak.
Už nějakou dobu odpovídám na otázky typu zda někoho hledám trochu vyhýbavou, ale pravdivou větou: "Hledám se." Je mi 26 a žádný milostný vztah jsem s nikým nikdy neměla. Byť jsem se několikrát pokoušela, ale spíše protože ostatní taky s někým chodili a mně bylo prostě líto, že o něco přicházím a že nemám nikoho, s nímž bych byla stoprocentně sama sebou. Vždycky jsem hledala někoho "kompatibilního" na mentální úrovni, fyzická přitažlivost sice hrála nějakou mini-roli, ale nikdy to nebylo to první, co by mě zajímalo. Spíše jsem se přes názory, myšlenky, koníčky a inteligenci toho druhého dostala k jakémusi přijetí jeho fyzické podoby za přitažlivou. Nikdy jsem třeba nechápala, proč ostatní holky řeší, kdo má jak hezký zadek nebo oči. Prostě tělo, každý nějaké má a nějak s ním nakládá. Pokud mě už někdo vzhledem zaujal, začala jsem opět přemýšlet o mentální kompatibilitě, opět se tedy do popředí zájmu dostalo něco jiného než fyzická přitažlivost.
Navíc musím říct, že spíše hodnotím jako estetická stvoření ženy než muže. Skoro bych řekla, že muži, kteří mají typické mužské znaky, se mi protiví (nechci nikoho urazit, ale vousy jsou fuj). Nemůžu ale říct, že jsem orientovaná na ženy, protože k nim mám prostě neutrální vztah, beru je jako kamarádky. Z mužů mám spíše strach či obavy, že si s nimi nebudu mít co říct, a že jsem vůči nim příliš křehká a zranitelná. Spíše se ráda podívám na hezky nalíčeného androgyna, jak já říkám holkokluka. Ale co přesně se mi líbí, to snad nedokážu říct, asi hlavně ten holčičí vzhled a make-up.
Dlouho jsem koketovala s myšlenkou, že jsem možná bisexuálka, ale asi ne. Ale nikdy jsem se necítila být přitahována muži či ženami. Až před rokem jsem objevila zmínku o asexuální orientaci (mueh, v sexuální výchově nám toto spektrum zatajili, zřejmě protože by to musela být 'asexuální výchova' ). Říkala jsem si, že to je mi asi blíž.
Co se týče partnerského vztahu, tak samozřejmě, že pod tlakem okolí jsem mívala pocit, že mi něco a někdo chybí do úplnosti a naplněnosti života. Protože v 26 letech není normální být single, že jo. Ale čím více partnerských a manželských vztahů jsem pozorovala, tím více jsem přesvědčená, že to nepotřebuji a nechci. Necítím touhu po sexu, ani po dětech, které jsem si sice jako teenagerka představovala. Zbytek mi nabízí přátelství, problém je, že současní přátelé mají pro mě čím dál méně času. Proč? Protože mají partnery, děti, budují vztahy, které jsou pro mě nepochopitelné. Děti mít nechci a ani nemůžu mít kvůli genetickému onemocnění, které mě upoutalo na vozík a navíc by se přenášelo na všechny potomky.
Takže se prostě hledám a myslím, že zatím tady mám největší šanci se najít. Tak co, myslíte, že k vám patřím a pomůže mi někdo s hledáním toho, kdo jsem?
P.s. omlouvám se za sloh, to jsem celá já
jsem tu nová a přivedlo mě sem uvažování o vlastní sexualitě a postojům k partnerským vztahům a tak.
Už nějakou dobu odpovídám na otázky typu zda někoho hledám trochu vyhýbavou, ale pravdivou větou: "Hledám se." Je mi 26 a žádný milostný vztah jsem s nikým nikdy neměla. Byť jsem se několikrát pokoušela, ale spíše protože ostatní taky s někým chodili a mně bylo prostě líto, že o něco přicházím a že nemám nikoho, s nímž bych byla stoprocentně sama sebou. Vždycky jsem hledala někoho "kompatibilního" na mentální úrovni, fyzická přitažlivost sice hrála nějakou mini-roli, ale nikdy to nebylo to první, co by mě zajímalo. Spíše jsem se přes názory, myšlenky, koníčky a inteligenci toho druhého dostala k jakémusi přijetí jeho fyzické podoby za přitažlivou. Nikdy jsem třeba nechápala, proč ostatní holky řeší, kdo má jak hezký zadek nebo oči. Prostě tělo, každý nějaké má a nějak s ním nakládá. Pokud mě už někdo vzhledem zaujal, začala jsem opět přemýšlet o mentální kompatibilitě, opět se tedy do popředí zájmu dostalo něco jiného než fyzická přitažlivost.
Navíc musím říct, že spíše hodnotím jako estetická stvoření ženy než muže. Skoro bych řekla, že muži, kteří mají typické mužské znaky, se mi protiví (nechci nikoho urazit, ale vousy jsou fuj). Nemůžu ale říct, že jsem orientovaná na ženy, protože k nim mám prostě neutrální vztah, beru je jako kamarádky. Z mužů mám spíše strach či obavy, že si s nimi nebudu mít co říct, a že jsem vůči nim příliš křehká a zranitelná. Spíše se ráda podívám na hezky nalíčeného androgyna, jak já říkám holkokluka. Ale co přesně se mi líbí, to snad nedokážu říct, asi hlavně ten holčičí vzhled a make-up.
Dlouho jsem koketovala s myšlenkou, že jsem možná bisexuálka, ale asi ne. Ale nikdy jsem se necítila být přitahována muži či ženami. Až před rokem jsem objevila zmínku o asexuální orientaci (mueh, v sexuální výchově nám toto spektrum zatajili, zřejmě protože by to musela být 'asexuální výchova' ). Říkala jsem si, že to je mi asi blíž.
Co se týče partnerského vztahu, tak samozřejmě, že pod tlakem okolí jsem mívala pocit, že mi něco a někdo chybí do úplnosti a naplněnosti života. Protože v 26 letech není normální být single, že jo. Ale čím více partnerských a manželských vztahů jsem pozorovala, tím více jsem přesvědčená, že to nepotřebuji a nechci. Necítím touhu po sexu, ani po dětech, které jsem si sice jako teenagerka představovala. Zbytek mi nabízí přátelství, problém je, že současní přátelé mají pro mě čím dál méně času. Proč? Protože mají partnery, děti, budují vztahy, které jsou pro mě nepochopitelné. Děti mít nechci a ani nemůžu mít kvůli genetickému onemocnění, které mě upoutalo na vozík a navíc by se přenášelo na všechny potomky.
Takže se prostě hledám a myslím, že zatím tady mám největší šanci se najít. Tak co, myslíte, že k vám patřím a pomůže mi někdo s hledáním toho, kdo jsem?
P.s. omlouvám se za sloh, to jsem celá já