Patřím sem?

[Len-diskusni-forum-nis]

Tak jsem tomu dala čas, skoro 7 let a pořád to cítím stejně. Čili nijak. Za ty roky se toho moc nezměnilo, jen jsem přerušila vysokou a "vegetuji" doma. Moje astma s alergií se vystupňovaly do té míry, že jsme prakticky zavřená v jednom pokoji už skoro 4 roky, ale není to tak, že bych mezi lidi vůbec nechodila. A také jsem se začala vídat se spolužákem ze střední, celý rok jsme se scházeli minimálně jednou týdně na procházky, psali si a volali. Sice mě vůbec nepřitahoval, ale chtěla jsem to alespoň vyzkoušet, nezavrhovala jsem možnost, že mi to zkrátka chvíli potrvá. Trávit s ním čas, procházet se, zajet do galerie - rok nevinných schůzek; dostala jsem od něj i pár hezkých pozorných dárečků (umělé růže, když mi opravdové květiny vadí; plyšáky místo čokolády, kterou také nesmím). Ale ani po více jak roce, kdy jsem pořád nechávala volný průběh, se mě zeptal, zda by mě mohl políbit. Jak krásné bude, když si věnujeme první polibek. A to byl z mé strany konec, trvalo mi asi půl hodiny, než jsem se rozhodla svolit. A necítila jsem vůbec nic. Ani po sexuální stránce ani po té duševní. Jen nepříjemný pocit a hlavou mi běželo, co to proboha dělám, když mi to není příjemné? Pořád ho mám ráda jako kamaráda, nerada mu ubližuji, ale bohužel on vůbec nepochopil, co jsem se mu snažila mnohokrát potom říci, ale to sem nepatří.

Je divné, že jsem si uvědomila, že necítím žádnou sexuální touhu a vůbec mě to netrápí? Tedy upřímně pořád ještě nezavrhuji, že jsem zkrátka nepotkala toho pravého, ale neupínám se na to. Jsem šťastná tak jak jsem. Jen nikdo v mém okolí to nechápe. Jen ještě pro přesnost, i když moc mezi lidi nechodím, když ano, jdu hlavně mezi uniformy (a koho by nepřitahovali muži v uniformách? Mě, neříkám, že jsou všichni úžasní, ale být v místnosti s 60 členy IZS v uniformách čekajících na udělení vyznamenání za statečnost a necítit ani náznak zájmu o žádného z nich?). Jsem z hasičské rodiny. A ještě jednu věc bych měla uvést, několik let chodím jako doprovod taťkovi na akci udílení cen Sportovce roku Libereckého kraje (chodíme jako zástupci našeho města). A ani na této akci nic a to přitom někteří hokejisté, no řekněme, že přehlídka to není k zahození. U všech těchto mužů (i žen, zvážila jsem opravdu všechno) jsem samozřejmě přemýšlela jen o tom, zda mě nezaujmou povrchně, zamilovanost k těmto příkladům nepatří.

Je dobře, že jsem se mohla někde vypsat. Trochu to pomohlo utřídit si myšlenky, protože, i když vím, co chci, okolí na mě tlačí a chce jiné odpovědi, než dávám. A věta, že vlastně nevím, že mi partner schází, protože jsem ho ještě nikdy neměla, padá v různých variantách dost často (z mé strany však ne).