23. 04. 2017, 14:13:19
Ahoj, jsem tu nová a chtěla bych se podělit o svůj příběh nebo možná spíš poprosit o radu. Už od mala jsem byla zdrženlivá vůči vztahům, všechny moje kamarádky začaly navazovat vztahy, jen já jsem byla vždy sama. V podstatě mi to ani nevadilo, ale spíš jsem nechtěla tak vybočovat.
Zkoušela jsem chodit asi se třemi kluky, kteří o mě měli zájem, ale vždy to skončilo po krátké době z mé strany, protože jsem k nim vůbec nic necítila, nechtěla jsem je líbat a nic intimnějšího už vůbec ne, i když byli povahově úžasní. Myslela jsem, že třeba nejsem na kluky a tak jsem začala myslet na holky.
Našla jsem skvělou holku, se kterou jsme si hned padly do oka, jsme si blízké a přehouplo se to do stavu, kdy jsme více než kamarádky. Jenže já pořád nic necítím, ani když se líbáme, ani necítím potřebu jí dát pusu či ji říct, že mi chybí, protože to prostě tak necítím. Poznala to na mně a já ji to tedy se strachem řekla. Ona ale studuje psychologii a tak si myslí, že mám spíš psychický blok, že se bojím vztahů, vše potlačuju, nikomu nevěřím a všechny si držím od těla. Myslí si, že bych proti tomu měla bojovat, že tohle nejsem já. A já nevím, jestli to je možné – jak mám poznat, jestli je tohle asexuální / aromantická orientace nebo jestli je to psychický blok? Mám se snažit se toho zbavit nebo spíš přijmout sama sebe a nikdy nemít vztah?
Ono jde o to, že já se dokážu zamilovat, dokážu na člověka myslet a toužit po kontaktu, přitahují mě muži i ženy romanticky, ale i fyzicky. Jenže vždy, když je šance, že mi tento cit mohou opětovat, tak se uzavřu, přestanu k nim vše cítit a už je nechci. Prostě dokážu chtít člověka do té doby, než on začne chtít i mě. A to je v reálném životě strašně nepraktické a jsem z toho nešťastná.
Zkoušela jsem chodit asi se třemi kluky, kteří o mě měli zájem, ale vždy to skončilo po krátké době z mé strany, protože jsem k nim vůbec nic necítila, nechtěla jsem je líbat a nic intimnějšího už vůbec ne, i když byli povahově úžasní. Myslela jsem, že třeba nejsem na kluky a tak jsem začala myslet na holky.
Našla jsem skvělou holku, se kterou jsme si hned padly do oka, jsme si blízké a přehouplo se to do stavu, kdy jsme více než kamarádky. Jenže já pořád nic necítím, ani když se líbáme, ani necítím potřebu jí dát pusu či ji říct, že mi chybí, protože to prostě tak necítím. Poznala to na mně a já ji to tedy se strachem řekla. Ona ale studuje psychologii a tak si myslí, že mám spíš psychický blok, že se bojím vztahů, vše potlačuju, nikomu nevěřím a všechny si držím od těla. Myslí si, že bych proti tomu měla bojovat, že tohle nejsem já. A já nevím, jestli to je možné – jak mám poznat, jestli je tohle asexuální / aromantická orientace nebo jestli je to psychický blok? Mám se snažit se toho zbavit nebo spíš přijmout sama sebe a nikdy nemít vztah?
Ono jde o to, že já se dokážu zamilovat, dokážu na člověka myslet a toužit po kontaktu, přitahují mě muži i ženy romanticky, ale i fyzicky. Jenže vždy, když je šance, že mi tento cit mohou opětovat, tak se uzavřu, přestanu k nim vše cítit a už je nechci. Prostě dokážu chtít člověka do té doby, než on začne chtít i mě. A to je v reálném životě strašně nepraktické a jsem z toho nešťastná.