19. 02. 2017, 18:19:07
Ahoj. Asi to bude trochu složité, ale zkusím říct vše a upřímně.
Když jsem byla menší, měla jsem vzor v bratrovi a oblékala se jako chlapec. Protože si ze mě ostatní dělali srandu a příbuzní se vyptávali, začala jsem brát homosexualitu jako něco špatného, co se mě netýká, jen prostě se chci oblíkat jinak.
Pak přišla puberta a nastal obrat o 180°. Dlouhé vlasy, růžová trička, holka jak vyšitá. Nepociťovala jsem potřebu s někým chodit, ale všechny kamarádky už měly první pusy a první kluky a tak jsem si říkala, že bych měla taky. Tak začaly první experimenty s kluky ale i občasné úlety s holkami (myšleno líbání).
Nikdy to s kluky nevydrželo dlouho, prakticky jsem byla stále dítě. Většinou o mně říkali, že jsem ledová královna. (můj nejdelší „vztah“ trval asi 5 měsíců, ale on by to vztahem nepojmenoval)
I když přišlo na plnoletost, nebylo to o nic lepší. Všechny mé pohlavní styky (které by se do teď daly spočítat na prstech) byly pod značnou dávkou alkoholu a někdy možná i z donucení. Navíc jsem si kolem 19 roku začala říkat, jestli vážně spíše nejsem na něžnější pohlaví, prakticky jsem tuhle možnost už v dětství vyřadila.
Vrátila jsem se k ležérnějšímu oblékaní a neutrálním barvám. Začala jsem zjišťovat více a přemítala si vše zpátky. Do teď si nejsem jistá, jestli jsem své nejlepší kamarádky milovala (tohle slovo mi dělá problém napsat natož říct), nebo to bylo jen silné přátelské pouto. Věděla jsem jen, že líbání s holkou bylo fajn a chtěla jsem to opakovat, ale neříkám tím, že líbání s klukem je špatné. Jen prostě ke klukům necítím moc velkou důvěru.
Začala jsem snít o chození s holkou, mazlení, úsměvy, společné večery a začala jsem se čím dál více prohlubovat v téhle myšlence, líbily se mi LGBT filmy. Ale nikdy jsem se necítila, jako bych do té komunity zapadala. Jako bych byla spíš nějaký vetřelec. Proto jsem se i bála něco říct, nebo se otevřeně hlásit. Nebyla jsem dost hetero ani dost homo, něco mezi.
Začalo první seznamování přes internet, ale nedošlo to dál než k jednomu setkání. Celkově seznamování není nic moc pro mě, ve společnosti jsem plachá, ale přátelé co znám, mě mají za veselého optimistického člověka. Vždy pro mě bylo jednodušší seznámit se s klukem, co mě osloví. Měla jsem spoustu kamarádů, se kterými jsem chodila na paintball a jiné věci, ale jakmile chtěli něco víc, často to skončilo. Holky mě samy od sebe neosloví.
Taky mi postupně docházelo, že s nimi nechci spát (s holkami ani s kluky), že vlastně mi ke štěstí stačí přítomnost toho člověka, líbání, objímání, důvěra, opora a souhra (podobně jako jsem měla u kamarádek). Vlastně často byly věci fajn, dokud nedošlo na sundávání kalhot, a já se začala bránit.
Myslím, že do teď jsem nikoho nemilovala, často jsem se hned ze začátku stáhla a utnula to. Řekla bych, že nemám potřebu pohlavního styku, ale mám potřebu blízkosti člověka.
Možná už nad tím moc přemýšlím, možná jsem si i něco vsugerovala a tak jsem se v tom zamotala, že už ani nevím, kdo jsem doopravdy, ačkoli je mi 21 a spousta kamarádek už pomalu zakládá rodiny (to není úplně můj vysněný životní styl, ráda bych cestovala, bez závazků, ale s tou jednou osobou, která pro mě bude vše).
Když jsem byla menší, měla jsem vzor v bratrovi a oblékala se jako chlapec. Protože si ze mě ostatní dělali srandu a příbuzní se vyptávali, začala jsem brát homosexualitu jako něco špatného, co se mě netýká, jen prostě se chci oblíkat jinak.
Pak přišla puberta a nastal obrat o 180°. Dlouhé vlasy, růžová trička, holka jak vyšitá. Nepociťovala jsem potřebu s někým chodit, ale všechny kamarádky už měly první pusy a první kluky a tak jsem si říkala, že bych měla taky. Tak začaly první experimenty s kluky ale i občasné úlety s holkami (myšleno líbání).
Nikdy to s kluky nevydrželo dlouho, prakticky jsem byla stále dítě. Většinou o mně říkali, že jsem ledová královna. (můj nejdelší „vztah“ trval asi 5 měsíců, ale on by to vztahem nepojmenoval)
I když přišlo na plnoletost, nebylo to o nic lepší. Všechny mé pohlavní styky (které by se do teď daly spočítat na prstech) byly pod značnou dávkou alkoholu a někdy možná i z donucení. Navíc jsem si kolem 19 roku začala říkat, jestli vážně spíše nejsem na něžnější pohlaví, prakticky jsem tuhle možnost už v dětství vyřadila.
Vrátila jsem se k ležérnějšímu oblékaní a neutrálním barvám. Začala jsem zjišťovat více a přemítala si vše zpátky. Do teď si nejsem jistá, jestli jsem své nejlepší kamarádky milovala (tohle slovo mi dělá problém napsat natož říct), nebo to bylo jen silné přátelské pouto. Věděla jsem jen, že líbání s holkou bylo fajn a chtěla jsem to opakovat, ale neříkám tím, že líbání s klukem je špatné. Jen prostě ke klukům necítím moc velkou důvěru.
Začala jsem snít o chození s holkou, mazlení, úsměvy, společné večery a začala jsem se čím dál více prohlubovat v téhle myšlence, líbily se mi LGBT filmy. Ale nikdy jsem se necítila, jako bych do té komunity zapadala. Jako bych byla spíš nějaký vetřelec. Proto jsem se i bála něco říct, nebo se otevřeně hlásit. Nebyla jsem dost hetero ani dost homo, něco mezi.
Začalo první seznamování přes internet, ale nedošlo to dál než k jednomu setkání. Celkově seznamování není nic moc pro mě, ve společnosti jsem plachá, ale přátelé co znám, mě mají za veselého optimistického člověka. Vždy pro mě bylo jednodušší seznámit se s klukem, co mě osloví. Měla jsem spoustu kamarádů, se kterými jsem chodila na paintball a jiné věci, ale jakmile chtěli něco víc, často to skončilo. Holky mě samy od sebe neosloví.
Taky mi postupně docházelo, že s nimi nechci spát (s holkami ani s kluky), že vlastně mi ke štěstí stačí přítomnost toho člověka, líbání, objímání, důvěra, opora a souhra (podobně jako jsem měla u kamarádek). Vlastně často byly věci fajn, dokud nedošlo na sundávání kalhot, a já se začala bránit.
Myslím, že do teď jsem nikoho nemilovala, často jsem se hned ze začátku stáhla a utnula to. Řekla bych, že nemám potřebu pohlavního styku, ale mám potřebu blízkosti člověka.
Možná už nad tím moc přemýšlím, možná jsem si i něco vsugerovala a tak jsem se v tom zamotala, že už ani nevím, kdo jsem doopravdy, ačkoli je mi 21 a spousta kamarádek už pomalu zakládá rodiny (to není úplně můj vysněný životní styl, ráda bych cestovala, bez závazků, ale s tou jednou osobou, která pro mě bude vše).