16. 11. 2016, 17:02:37
S tim vnitřnim monologem mi to pořád připadá jak ty dva suverénní státy... Neříkám samozřejmě, že někomu zazlívám nepochopení. Na to je pozdě, to si má člověk rozmyslet než k sobě druhýho připoutá. Ale jak bych to řekl... pro to svoje hobby hořím poněkud více než by odpovídalo běžnému označení "hobby." Myslím na to skoro pořád, úplně mě to pohltilo. Představa, že tento můj zcela zásadní vnitřní svět bude partnerovi úplně cizí a budeme sdílet jen standardizované věci jako je sport nebo cestování, mě děsí svým chladem a izolovaností. V tomhle to asi je - ono to není jen nějaké hobby, které mohu kdykoliv odložit. Ač nejsem nějakým umělcem (v obvyklém smyslu,) přesto mě to spaluje a sžírá. Nejde to oddělit, vypnout. A z toho právě pramení můj pocit, že by partner měl aspoň trochu chápat co prožívám, protože to prožívám většinu času.
Takto to zní že vlastně nikoho nepotřebuju, rozumím. Ale taky to tak není. Je sice hezký si tzv. stát sám za sebou, ale dospěl jsem postupem času k poznání, že jakákoliv činnost, není-li sdílena s jinou živou duší, ztrácí časem smysl. Vždyť všechno jde relativizovat a pokud je člověk hloubavej a pochybující, nemůže se mu přeci stát, že bude vnitřně absolutně, nezdolně a bez ohledu na okolí přesvědčen o mistrovství svojeho díla nebo konání.
Proč tohle očekávat od partnera? No protože s ním člověk tráví nejvíc času. Přijde mi divné být v různých situacích úplně jiným člověkem. Abych byl stále stejný a neubližoval přitom partnerovi, myslím že by nějaký průnik těch dvou světů být měl, aby on z toho taky něco měl. S bývalým jsme tohle moc neměli a nakonec šlo často jen o dva souběžné monology, každý o tom svém. Starání a zájem dlouhodobě nevydržely, pochopení se nedostavilo... Zbylo leda to cestování, což byla v našem případě z nouze ctnost.
Je takových věcí a niterných témat, který by člověk tak rád sdělil... ale není komu! Když tomu partner neporozumí, pak je člověk vlastně stejně sám, byť formálně s někým.
V každém případě Vám všem velmi děkuju za komentáře a názory. Ač se možná zdá, že si stále melu svoje, musím říct, že pár podnětů k dalšímu přemýšlení jsem si odsud odnesl. Jen je zatím v sobě nemám zpracovány, některé přijmu, jiné třeba ne. Vaše dobře míněné rady však určitě nepřišly vniveč. Ještě jednou děkuju.
Honza
Takto to zní že vlastně nikoho nepotřebuju, rozumím. Ale taky to tak není. Je sice hezký si tzv. stát sám za sebou, ale dospěl jsem postupem času k poznání, že jakákoliv činnost, není-li sdílena s jinou živou duší, ztrácí časem smysl. Vždyť všechno jde relativizovat a pokud je člověk hloubavej a pochybující, nemůže se mu přeci stát, že bude vnitřně absolutně, nezdolně a bez ohledu na okolí přesvědčen o mistrovství svojeho díla nebo konání.
Proč tohle očekávat od partnera? No protože s ním člověk tráví nejvíc času. Přijde mi divné být v různých situacích úplně jiným člověkem. Abych byl stále stejný a neubližoval přitom partnerovi, myslím že by nějaký průnik těch dvou světů být měl, aby on z toho taky něco měl. S bývalým jsme tohle moc neměli a nakonec šlo často jen o dva souběžné monology, každý o tom svém. Starání a zájem dlouhodobě nevydržely, pochopení se nedostavilo... Zbylo leda to cestování, což byla v našem případě z nouze ctnost.
Je takových věcí a niterných témat, který by člověk tak rád sdělil... ale není komu! Když tomu partner neporozumí, pak je člověk vlastně stejně sám, byť formálně s někým.
V každém případě Vám všem velmi děkuju za komentáře a názory. Ač se možná zdá, že si stále melu svoje, musím říct, že pár podnětů k dalšímu přemýšlení jsem si odsud odnesl. Jen je zatím v sobě nemám zpracovány, některé přijmu, jiné třeba ne. Vaše dobře míněné rady však určitě nepřišly vniveč. Ještě jednou děkuju.
Honza