15. 11. 2016, 10:56:52
Věřím, že když dva lidé stráví pospolu dostatečné množství času, přece jen se jeden o druhém dost dozvědí. A naučí se i něco ze svých oborů... a pak třeba dokážou pochopit dosah toho dílčího zázraku, který se udál, jak píšeš. A maska se může objevit i u lidí ze stejného oboru. Tam bych se třeba bála i jisté závisti a soutěživosti, pocit, že partner je lepší než já (= strašák pro lidi s nízkým sebevědomím). Aspoň z mého pohledu je fajn, když každý má něco svého, v čem může vyniknout.
Jak to, že partneři nemají nic jako společný projekt? Představovala bych si, že VŠICHNI partneři mají společný projekt: totiž žít v míru a harmonii, bok po boku, až do smrti. (Ano, říkají mi, že jsem idealistka.)
Bohužel v dnešní době je schopnost vydržet se stejným člověkem celý život (a zároveň chovat se tak, aby se i se mnou dalo takhle dlouho žít), hluboce nedoceněná.
Společné zájmy určitě hrají svou roli. Podobné vlastnosti, postoje a chování taky. A proč nemůžeme připustit, že v tom skutečně je ještě něco dalšího, něco, co nám uniká, něco, co nedokážeme definovat? A to je jedině dobře, protože to, co definovat dokážeme, okamžitě ztrácí své kouzlo a sílu. Dá se to najednou změnit, využít (nebo zneužít), podřídit naší vůli. Proč by nemohlo existovat něco, co je mimo dosah našeho chápání? Rozum nemusí obsáhnout všechno, no ne? V tomhle případě jedna moje kamarádka používá termín "aura" - tedy jestli někdo má dobrou nebo špatnou auru. V tomhle případě ale platí, že "dobrá aura" vlastně znamená "stejná jako moje" - takže něco ve smyslu, že "jsme naladěni na stejnou vlnu". Řekla bych, že tohle je pojem, který každý nějak chápeme, ale dokážeme ho nějak uspokojivě vysvětlit a přesně popsat?
Jak to, že partneři nemají nic jako společný projekt? Představovala bych si, že VŠICHNI partneři mají společný projekt: totiž žít v míru a harmonii, bok po boku, až do smrti. (Ano, říkají mi, že jsem idealistka.)
Bohužel v dnešní době je schopnost vydržet se stejným člověkem celý život (a zároveň chovat se tak, aby se i se mnou dalo takhle dlouho žít), hluboce nedoceněná.
Společné zájmy určitě hrají svou roli. Podobné vlastnosti, postoje a chování taky. A proč nemůžeme připustit, že v tom skutečně je ještě něco dalšího, něco, co nám uniká, něco, co nedokážeme definovat? A to je jedině dobře, protože to, co definovat dokážeme, okamžitě ztrácí své kouzlo a sílu. Dá se to najednou změnit, využít (nebo zneužít), podřídit naší vůli. Proč by nemohlo existovat něco, co je mimo dosah našeho chápání? Rozum nemusí obsáhnout všechno, no ne? V tomhle případě jedna moje kamarádka používá termín "aura" - tedy jestli někdo má dobrou nebo špatnou auru. V tomhle případě ale platí, že "dobrá aura" vlastně znamená "stejná jako moje" - takže něco ve smyslu, že "jsme naladěni na stejnou vlnu". Řekla bych, že tohle je pojem, který každý nějak chápeme, ale dokážeme ho nějak uspokojivě vysvětlit a přesně popsat?
"Možná to byla chyba... ale stejně jsem ráda, že jsem to udělala!" (Ilmatar)