14. 11. 2016, 18:30:01
Ahoj Honzo,
v první řadě bych ráda i tady zmínila pojmové rozlišení, které se objevilo také v jiném nedávno započatém diskuzním vlákně.
Asexuál není totéž co aromantik. Takže by ses mohl zaškatulkovat jako asexuální homoromantik. Pokud teda nějakou škatulku potřebuješ. (Protože by mě tu ostatní jinak mohli rozsápat, že přece každý je originál a škatulkování je zlo!) Být představitelem menšiny z menšiny asi nebude lehké, ale na světě je naštěstí dost lidí na to, aby i do téhle menšiny z menšiny stále patřilo několik (desítek/stovek/tisíců?) jedinců, takže naděje rozhodně neumírá.
Pokud jde o ten vztah a co dva lidi spojuje, popisuješ případ, kdy mají společné zájmy a koníčky. Ale ani to podle mě není všechno. A ani společné zájmy nemůžou udržet vztah, který jinak nefunguje.
Můžu nabídnout jen svůj heteroromantický pohled a zkušenost - ta je taková, že v souladu s běžnými konvencemi jsem jakožto žena naprosto netechnický typ. Až na jedinou výjimku jsem ale vždycky měla vztah s výrazně technicky zaměřenými muži. Společné zájmy nějaké sice byly, ovšem to hlavní bylo dost rozdílné. Ale z toho se právě dá těžit. Naučit se něco nového, vzájemně se obohatit a rozšířit si obzory. (Pokud teda jeden druhého aspoň trochu poslouchají.) Prošla jsem i vztahem, kde byly naše zájmy v podstatě totožné (jazyky, historie), ale stejně jsme se o tom nebyli schopni bavit a nějak přínosně o tom diskutovat. Možná právě proto, že jsme na to měli až příliš stejný pohled? Nevím.
Pokud vezmu ten tvůj příklad s židlí: proč je špatné, když má partner radost jen proto, že se raduješ ty? Copak to nestačí? Problém vidím spíš v tom, že se většina lidí nestará. Že ve velké části případů by partnerovi šlo hlavou něco v tomto smyslu: "Jo, bezva, prostě ňáká židle, no. Tak se aspoň usměju, aby to vypadalo, že z toho mám taky radost." To asi není úplně ono, na tom se shodneme. Ale taky může být partner, který sice nepochopí tu finesu, ale pochopí, že se ti něco povedlo a máš z toho radost, a bude z toho mít radost taky, protože co může člověka potěšit víc, než když vidí, jak se někdo, na kom mu záleží, raduje? A třeba se bude zajímat o to, v čem je tedy ta židle tak výjimečná. Bude se chtít dozvědět něco nového, odkrýt kus tvého světa. Najednou máte téma k hovoru a možnost nějakého myšlenkového obohacení. Například já když někomu vysvětluji nějaké lingvistické zapeklitosti, sama si při tom v hlavě srovnávám, jak spolu jednotlivé pojmy souvisejí. Věřím, že něco podobného by fungovalo i v truhlařině. A mít vedle sebe druhého experta ve stejném oboru přináší i nevýhody. Vystihla to jedna moje kamarádka, když prohlásila (byť s trochou nadsázky), že je ráda, že její muž nedělá ve stejném oboru, protože by jí do toho akorát kecal.
Nevím, jak harmonické manželství měli Curieovi, ale věřila bych, že i oni aspoň občas jeden druhého kritizovali a opravovali. Určitě to nebylo vždycky snadné a růžové.
Psala jsem, že společné zájmy nevidím jako záruku spokojeného vztahu. Myslím si to, protože jsou jiné (a důležitější) věci, které by měly být společné, aby vztah fungoval. Například životní postoje, názory, základní hodnoty a cíle. Abych uvedla aspoň nějaký jednoduchý ilustrační příklad: pořádný člověk (pro kterého je řád důležitou hodnotou) nevydrží dlouho s bordelářem (který řádu hodnotu nepřikládá pro změnu žádnou). To se myslím hezky ukazuje v zaměstnání a v tom, že zdaleka ne všichni kolegové se snadno spárují. Má to své opodstatnění. Stejný obor a zájmy by tu byly, ale to prostě nestačí.
Omlouvám se za délku. Snad to je srozumitelné a podnítí další myšlenky a případně diskuzi
v první řadě bych ráda i tady zmínila pojmové rozlišení, které se objevilo také v jiném nedávno započatém diskuzním vlákně.
Asexuál není totéž co aromantik. Takže by ses mohl zaškatulkovat jako asexuální homoromantik. Pokud teda nějakou škatulku potřebuješ. (Protože by mě tu ostatní jinak mohli rozsápat, že přece každý je originál a škatulkování je zlo!) Být představitelem menšiny z menšiny asi nebude lehké, ale na světě je naštěstí dost lidí na to, aby i do téhle menšiny z menšiny stále patřilo několik (desítek/stovek/tisíců?) jedinců, takže naděje rozhodně neumírá.
Pokud jde o ten vztah a co dva lidi spojuje, popisuješ případ, kdy mají společné zájmy a koníčky. Ale ani to podle mě není všechno. A ani společné zájmy nemůžou udržet vztah, který jinak nefunguje.
Můžu nabídnout jen svůj heteroromantický pohled a zkušenost - ta je taková, že v souladu s běžnými konvencemi jsem jakožto žena naprosto netechnický typ. Až na jedinou výjimku jsem ale vždycky měla vztah s výrazně technicky zaměřenými muži. Společné zájmy nějaké sice byly, ovšem to hlavní bylo dost rozdílné. Ale z toho se právě dá těžit. Naučit se něco nového, vzájemně se obohatit a rozšířit si obzory. (Pokud teda jeden druhého aspoň trochu poslouchají.) Prošla jsem i vztahem, kde byly naše zájmy v podstatě totožné (jazyky, historie), ale stejně jsme se o tom nebyli schopni bavit a nějak přínosně o tom diskutovat. Možná právě proto, že jsme na to měli až příliš stejný pohled? Nevím.
Pokud vezmu ten tvůj příklad s židlí: proč je špatné, když má partner radost jen proto, že se raduješ ty? Copak to nestačí? Problém vidím spíš v tom, že se většina lidí nestará. Že ve velké části případů by partnerovi šlo hlavou něco v tomto smyslu: "Jo, bezva, prostě ňáká židle, no. Tak se aspoň usměju, aby to vypadalo, že z toho mám taky radost." To asi není úplně ono, na tom se shodneme. Ale taky může být partner, který sice nepochopí tu finesu, ale pochopí, že se ti něco povedlo a máš z toho radost, a bude z toho mít radost taky, protože co může člověka potěšit víc, než když vidí, jak se někdo, na kom mu záleží, raduje? A třeba se bude zajímat o to, v čem je tedy ta židle tak výjimečná. Bude se chtít dozvědět něco nového, odkrýt kus tvého světa. Najednou máte téma k hovoru a možnost nějakého myšlenkového obohacení. Například já když někomu vysvětluji nějaké lingvistické zapeklitosti, sama si při tom v hlavě srovnávám, jak spolu jednotlivé pojmy souvisejí. Věřím, že něco podobného by fungovalo i v truhlařině. A mít vedle sebe druhého experta ve stejném oboru přináší i nevýhody. Vystihla to jedna moje kamarádka, když prohlásila (byť s trochou nadsázky), že je ráda, že její muž nedělá ve stejném oboru, protože by jí do toho akorát kecal.
Nevím, jak harmonické manželství měli Curieovi, ale věřila bych, že i oni aspoň občas jeden druhého kritizovali a opravovali. Určitě to nebylo vždycky snadné a růžové.
Psala jsem, že společné zájmy nevidím jako záruku spokojeného vztahu. Myslím si to, protože jsou jiné (a důležitější) věci, které by měly být společné, aby vztah fungoval. Například životní postoje, názory, základní hodnoty a cíle. Abych uvedla aspoň nějaký jednoduchý ilustrační příklad: pořádný člověk (pro kterého je řád důležitou hodnotou) nevydrží dlouho s bordelářem (který řádu hodnotu nepřikládá pro změnu žádnou). To se myslím hezky ukazuje v zaměstnání a v tom, že zdaleka ne všichni kolegové se snadno spárují. Má to své opodstatnění. Stejný obor a zájmy by tu byly, ale to prostě nestačí.
Omlouvám se za délku. Snad to je srozumitelné a podnítí další myšlenky a případně diskuzi
"Možná to byla chyba... ale stejně jsem ráda, že jsem to udělala!" (Ilmatar)