14. 11. 2016, 15:46:39
Ahoj,
tak jsem se po pár měsících pročítání a přemýšlení odhodlal se tu představit. Stejně jako moje maličkost to patrně nebude nijak ucelené a systematické.
Jsem ouchyla přes SM, ale natolik zvláštní, že ani mezi "svýma" se neuplatním. Tohleto u mě už dávno vedlo k tomu, že zcela odděluju citovou rovinu vztahu od fyzické. Měl jsem pětiletej vztah s klukem, ale nikdy mezi náma žádný sexuální intimnostě neproběhly. Od té doby vím, že vlastně sex k životu vůbec nepotřebuju.
Nevím zda následkem uvedeného, ale v každém případě kladu veliký důraz na duševní kvality protějšku. To je samozřejmě na standardních teplých serverech problém, tam huláká ze všech stran leda nadrženost. A když náhodou nějaká konverzace někam vede, ihned skončí poté, co se drze přiznám k tomu, že se mnou v posteli nic nebude.
Takže já vlastně ani nevím co jsem zač. Asexuál? Nebo jen celibátník? Nevím. Ale výsledek je stejnej, tak je to asi jedno.
Chovám takovou tajnou naději, která nevím jak moc je pravdivá, ale říkám si (čistě laicky - žádného asexuála valstně vědomě neznám,) že člověk, který není vláčen libidem, bude mít v hlavě víc místa pro, řekněme, chytřejší věci. Což je moje touha - duševní souznění, splynutí. Je to taková naivní záležitost, která asi nikdy nebude zcela naplněna, ale nechci si pak v důchodu vyčítat, že jsem to ani nezkusil.
To splynutí si představuju v něčem zásadnějším než jsou vejlety na Kokořín a ježdění na kole. Ptávám se občas párů ve svém okolí co je vlastně spojuje, no a obvykle se dozvím, že toho moc není, že je to už jen zvyk, nebo postel, nebo jen společný dovolený... Nerozumím tomu. Připadá mi to jak dva suverénní státy, který si jen občas vymění nějaký výroční zdvořilosti.
Miluju dřevo a propadl jsem truhlařině. Použiju to jako příklad. Dejme tomu, že udělám v dilně nějakou pěknou židli, podaří se mi nějaká řemeslná finesa, zažívám z toho radost. Teď to ukážu partnerovi - a on buď a) mi to pochválí, že je to pěkná sesle, ale bude mít radost jen proto, že se raduju já, nebo b) uvidí a pochopí tu finesu a bude zažívat radost ve stejné hloubce a pochopení jako já.
Něco takovýho je asi veliká vzácnost, vždycky si vzpomenu třeba na manžele Curieovy (jak vynašli ten uran) a fascinuje mě představa, že jejich hlavní téma v domácnosti byla radioaktivita a zápal pro ni. Ne banality a dělání věcí, který by vlastně žádnej z nich sám zvlášť nedělal.
Nemam příliš jasno v tom co tu očekávám, ale když mi to nějak okomentujete, rozeberete na padrť (pár psychologů jsem tu už zahlídl), dáte nějaký nový impuls či úhel pohledu, budu za to rád. Nějak mi dochází nápady, takže každý vybočení z mojeho stylu uvažování bude určitě prospěšný.
Děkuju
Honza
tak jsem se po pár měsících pročítání a přemýšlení odhodlal se tu představit. Stejně jako moje maličkost to patrně nebude nijak ucelené a systematické.
Jsem ouchyla přes SM, ale natolik zvláštní, že ani mezi "svýma" se neuplatním. Tohleto u mě už dávno vedlo k tomu, že zcela odděluju citovou rovinu vztahu od fyzické. Měl jsem pětiletej vztah s klukem, ale nikdy mezi náma žádný sexuální intimnostě neproběhly. Od té doby vím, že vlastně sex k životu vůbec nepotřebuju.
Nevím zda následkem uvedeného, ale v každém případě kladu veliký důraz na duševní kvality protějšku. To je samozřejmě na standardních teplých serverech problém, tam huláká ze všech stran leda nadrženost. A když náhodou nějaká konverzace někam vede, ihned skončí poté, co se drze přiznám k tomu, že se mnou v posteli nic nebude.
Takže já vlastně ani nevím co jsem zač. Asexuál? Nebo jen celibátník? Nevím. Ale výsledek je stejnej, tak je to asi jedno.
Chovám takovou tajnou naději, která nevím jak moc je pravdivá, ale říkám si (čistě laicky - žádného asexuála valstně vědomě neznám,) že člověk, který není vláčen libidem, bude mít v hlavě víc místa pro, řekněme, chytřejší věci. Což je moje touha - duševní souznění, splynutí. Je to taková naivní záležitost, která asi nikdy nebude zcela naplněna, ale nechci si pak v důchodu vyčítat, že jsem to ani nezkusil.
To splynutí si představuju v něčem zásadnějším než jsou vejlety na Kokořín a ježdění na kole. Ptávám se občas párů ve svém okolí co je vlastně spojuje, no a obvykle se dozvím, že toho moc není, že je to už jen zvyk, nebo postel, nebo jen společný dovolený... Nerozumím tomu. Připadá mi to jak dva suverénní státy, který si jen občas vymění nějaký výroční zdvořilosti.
Miluju dřevo a propadl jsem truhlařině. Použiju to jako příklad. Dejme tomu, že udělám v dilně nějakou pěknou židli, podaří se mi nějaká řemeslná finesa, zažívám z toho radost. Teď to ukážu partnerovi - a on buď a) mi to pochválí, že je to pěkná sesle, ale bude mít radost jen proto, že se raduju já, nebo b) uvidí a pochopí tu finesu a bude zažívat radost ve stejné hloubce a pochopení jako já.
Něco takovýho je asi veliká vzácnost, vždycky si vzpomenu třeba na manžele Curieovy (jak vynašli ten uran) a fascinuje mě představa, že jejich hlavní téma v domácnosti byla radioaktivita a zápal pro ni. Ne banality a dělání věcí, který by vlastně žádnej z nich sám zvlášť nedělal.
Nemam příliš jasno v tom co tu očekávám, ale když mi to nějak okomentujete, rozeberete na padrť (pár psychologů jsem tu už zahlídl), dáte nějaký nový impuls či úhel pohledu, budu za to rád. Nějak mi dochází nápady, takže každý vybočení z mojeho stylu uvažování bude určitě prospěšný.
Děkuju
Honza