23. 10. 2016, 03:15:43
Introvertze a asexualita se njak nevylučují, dokonce pro asexuála je mnohem lepší být introvert (asexuálové=extroverti to podle mně mají o dost těžší). Osobně bych to tipoval na heteroromantickou verzi asexuality, což odpovídá přísupu "holky jsou super, až na ten sex".
Ohledně "komunikaci s opačným pohlavím" si myslím to samé, jako kex!k, tedy že největší problém je nízké sebevědomí, které se při oné komunikaci projeví dokonce nadvakrát, protože ženy, ač nevědomky, mnohe více než muži reagují na emoční stav a jsou schopné ve velké míře poznat, jek velké sebevědomí má muž, se kterým mluví (hlavně podle gest a výrazu tváře).
Osobně bych tomu věřil, sice dodnes nevím, jak bych postupoval, kdybych měl nějakou ženu "balit" přímo (a to jsem o tom spoustu přečetl), ale mluvení na obecná nebo konkrétní témata mi nikdy problém nedělalo a nedělá dodnes, dokonce si pamatuju, že v několika případech to dokonce druhá strana za balení považovala (jak jsem se později dozvěděl), i když pro mně to byl jen rozhovor na nějaké pro mně zajímavé téma.
Ale jak sebevědomí zvednou, to nemám ponětí, já osobně jsem s tím problém nikdy neměl, i když mně ve škole také považovali za podivína a dokonce se mně pokoušeli i šikanovat (naštěstí tenkrát to nebylo tak drsné a hlavně se mi podařilo napoprvé se ubránit i proti přesile, i když si dnes myslím, že hlavní důvod byl v tom, že šikanující nečekali, že se budu bránit tak tvrdě, protože na slovní útoky jsem nereagoval nebo jen málo), podařilo se mi to přežít bez toho, aniž bych byl "zlomený", nevýhoda ale byla to, že jsem byl v kolektivu vždycky spíš ten na okraji (to se změnilo až na střední škole).
Nicméně si nemyslím, že by sport pomohl, i když u bojových umění, těch východních obzvlášť, by to mohlo být pravěpodobnější (tedy pokud by se to vyučovalo tak, jak by se to mělo vyučovat) než u těch ostatních. U sportu je totiž problém v tom, že výkon hodnotí druzí, a pokud ti druzí nejsou zrovna na stejné straně, tak bude úspěch v jejich očích mnohem menší a naopak porážka mnohem horší (jinask řečeno, budou mnohem méně tleskat, ale mnohem více se posmívat, pískat a bučet).
Myslím, že mnohem lepší je najít si něco, v čem jsem dobrý, a být v tom opravdu dobrý, bez ohledu na to, co na to říklá okolí, protože pokud se člověk necítí dobře sám před sebou, je všechno ostatní jen maškaráda.
No a k tomu vztahu - pochybuju, že by současný stav mohl vydržet dlouhodobě, a i když osobně se mi něco takového příčí, tak na druhou stranu uznávám, jak píše d-kun, že být zamilovaný je rozhodně mnohem lepší než nebýt vůbec, minimálně pro účely toho zvednutí sebevědomí (aneb, jak říká jeden slavný fimový hrdina, "Vždycky budeme mít Paříž", protože nakonec jsou romantické vzpomínky všechno, co zbyde). Hlavně se nevrátit k tomu pití, to je jistá cesta do pekel.
Mimo toho, dnes je možné být sociálně aktivní i při sezení doma, a i když mně osobně věci jako sociální sítě doněkud děsí, stále to považuju lepší alternativu než uzavřít se kompletně do sebe.
Ohledně "komunikaci s opačným pohlavím" si myslím to samé, jako kex!k, tedy že největší problém je nízké sebevědomí, které se při oné komunikaci projeví dokonce nadvakrát, protože ženy, ač nevědomky, mnohe více než muži reagují na emoční stav a jsou schopné ve velké míře poznat, jek velké sebevědomí má muž, se kterým mluví (hlavně podle gest a výrazu tváře).
Osobně bych tomu věřil, sice dodnes nevím, jak bych postupoval, kdybych měl nějakou ženu "balit" přímo (a to jsem o tom spoustu přečetl), ale mluvení na obecná nebo konkrétní témata mi nikdy problém nedělalo a nedělá dodnes, dokonce si pamatuju, že v několika případech to dokonce druhá strana za balení považovala (jak jsem se později dozvěděl), i když pro mně to byl jen rozhovor na nějaké pro mně zajímavé téma.
Ale jak sebevědomí zvednou, to nemám ponětí, já osobně jsem s tím problém nikdy neměl, i když mně ve škole také považovali za podivína a dokonce se mně pokoušeli i šikanovat (naštěstí tenkrát to nebylo tak drsné a hlavně se mi podařilo napoprvé se ubránit i proti přesile, i když si dnes myslím, že hlavní důvod byl v tom, že šikanující nečekali, že se budu bránit tak tvrdě, protože na slovní útoky jsem nereagoval nebo jen málo), podařilo se mi to přežít bez toho, aniž bych byl "zlomený", nevýhoda ale byla to, že jsem byl v kolektivu vždycky spíš ten na okraji (to se změnilo až na střední škole).
Nicméně si nemyslím, že by sport pomohl, i když u bojových umění, těch východních obzvlášť, by to mohlo být pravěpodobnější (tedy pokud by se to vyučovalo tak, jak by se to mělo vyučovat) než u těch ostatních. U sportu je totiž problém v tom, že výkon hodnotí druzí, a pokud ti druzí nejsou zrovna na stejné straně, tak bude úspěch v jejich očích mnohem menší a naopak porážka mnohem horší (jinask řečeno, budou mnohem méně tleskat, ale mnohem více se posmívat, pískat a bučet).
Myslím, že mnohem lepší je najít si něco, v čem jsem dobrý, a být v tom opravdu dobrý, bez ohledu na to, co na to říklá okolí, protože pokud se člověk necítí dobře sám před sebou, je všechno ostatní jen maškaráda.
No a k tomu vztahu - pochybuju, že by současný stav mohl vydržet dlouhodobě, a i když osobně se mi něco takového příčí, tak na druhou stranu uznávám, jak píše d-kun, že být zamilovaný je rozhodně mnohem lepší než nebýt vůbec, minimálně pro účely toho zvednutí sebevědomí (aneb, jak říká jeden slavný fimový hrdina, "Vždycky budeme mít Paříž", protože nakonec jsou romantické vzpomínky všechno, co zbyde). Hlavně se nevrátit k tomu pití, to je jistá cesta do pekel.
Mimo toho, dnes je možné být sociálně aktivní i při sezení doma, a i když mně osobně věci jako sociální sítě doněkud děsí, stále to považuju lepší alternativu než uzavřít se kompletně do sebe.
