Ahoj.

[Jul-diskusni-forum-iana]

Zdravím všechny. Mám potřebu se někomu svěřit a připadá mi, že jsem našla to správné místo.

OK, takže je mi osmnáct let. Nejsem si jistá, jestli v tomhle věku můžu mít úplně jasno ohledně svojí orientace, ale s největší pravděpodobností jsem asexuál.

Teprve asi před půl rokem jsem zjistila, že asexulita může znamenat i absenci pohlavního zájmu - do té doby jsem si myslela, že asexualita = prostě jenom neadresná touha. V tu chvíli jsem měla dojem, že ze mě opadl hrozný přetlak, který jsem si do té doby uvědomovala jenom zastřeně, a všechno mi tak nějak začalo dávat smysl. Strašně se mi ulevilo a dá se říci, že jsem z toho měla fakt radost, protože mi došlo, že to, co cítím, cítit MŮŽU, že se to cítit DÁ. Jako by to někdo legalizoval.

Představa pohlavního vztahu se mi vždycky tak nějak příčila, i když jsem dlouho byla přesvědčena, že nějakou touhu člověk cítit musí, že jinak to ani fyziologicky nejde. Dost mě mátl můj vlastní případ.    

Ve dvanácti se mi rodiče snažili vštípit základní povědomí o fyzických vztazích. V tom věku je zřejmě normální, že mi z toho bylo trochu špatně, tělesně i duševně. Nedlouho potom po mně (celkem neškodně) vztáhl ruku můj kamarád (taky 12 let), ale já od té doby trpím úzkostmi. V podstatě se mě ani nedotknul, nevím, co je se mnou špatně, ale doteď je mi z toho zle a mám slzy v očích, když na to myslím. Možná je "trauma" moc silné slovo, ale určitě na to nezapomenu.

Je mi jasné, že ve mně ten odpor nevyvolal on (!), pociťovala jsem ho už od prvního teoretického seznámení s problematikou, ale posílilo to můj starch ze vztahů. Teď, když se se mnou někdo pokouší flirtovat, je mi úzko a někdy mám dokonce závrať a hrozný pocit provinilosti.

Už v patnácti jsem dospěla k rozhodnutí, že s nikým nebudu spát, protože nechci.

Přitom by mi vůbec nevadil čistě citový a intelektuální vztah, naopak. Mám přátele obojího pohlaví a nedělá mi problém obejmout kluka-kamaráda, když vím, že ode mě nic nečeká.

Ale spát s někým, to prostě ne. Ta představa je mi odporná (nebo alespoň nepřirozená, když si to nepředstavuji a jenom nad tím rozumově uvažuji).

Občas se s něčím částečně svěřím sestře (je jí jen 15, takže to samozřejmě nemůže chápat v celém rozsahu). Rodičům jsem nikdy nic neřekla (nesvěřuji se jim s ničím) a přátelům jsem to jenom naznačila. Jsem hrozně ráda, že tady mám naději najít někoho, kdo mě vyslechne a snad pochopí. Díky.