31. 03. 2015, 02:55:43
Zdravím vespolek :-)
Především bych chtěla na úvod poděkovat za existenci tohoto fóra (a tedy vás všech, kteří jste sem přispěli). Bez něho bych jistě stále sváděla svůj dlouholetý vnitřní boj.
Ještě nedávno jsem se mučila myšlenkami, že jsem "zakomplexovaná stará panna" (ve 30! - to je rovnou na odpis :-) ), s určitou tísní i pocity bezmoci poslouchala dobře míněné rady okolí (a sama jim věřila), že je prostě třeba se jen zbavit strachu, odblokovat, najít si někoho zkušeného, kdo mě zaučí...
Přece jen si ve společnosti lidí, pro které je sexuální styk životně (a tělesně) důležitý, člověk, kterého už od puberty sex zajímá vlastně jen intelektuálně, z psychologického hlediska, začne více či méně připadat divně a nepatřičně. Šla jsem dlouhou dobu ve stopách tohoto "znásilňovacího" přesvědčení, pokoušela se neúspěšně najít příčiny tohoto "bloku" a děsilo mě pomyšlení, že se nakonec budu muset vzdát sama sebe a nějak se překonat, abych měla vůbec šanci žít ve vztahu - a nebo prostě zůstanu do konce života sama.
Jak se ale říká, před svítáním bývá největší tma. Moje duše mě nakonec nakopla k tolik cennému a léčivému sebepřijetí a já si konečně (je to jen asi dva měsíce nazad) zadala do googlu slovo "asexualita", které jsem někdy dříve, ve výjimečně pozitivním tónu, zachytila na jednom psychologickém webu. Je velmi úlevné a povzbudivé zjistit, že jsem vlastně v pořádku a dokonce v tom nejsem sama :-)
Protože mi k pochopení a přijetí své asexuality pomohly příběhy z Uvítacího koutku (s registrací jsem nějakou dobu váhala), přispěji pár řádky také, třeba to zase pomůže někomu jinému.
Ačkoliv "sexuální energii" jako takovou pociťuji a určité typy mužů mě přitahují (líbí se mi i ženské tělo), už od začátku puberty mi bylo jasné, že tělesná intimita, natož sexuální styk ke mně prostě nějak nepasují. V mém okolí tolik populární diskotéky, randění a dívčí románky mi nic neříkaly, raději jsem hltala dobrodružné romány, běhala po lese nebo hrála fotbal. Asi do takových 15 jsem se cítila lépe jako kluk, později jsem své ženství přijala (velkou měrou díky tanci) a jsem s ním spokojená (své mužské já si ráda užívám ve fantaziích a literární tvorbě). Ovšem v mém nezájmu o sex až odporu k němu se nic nezměnilo. Jelikož jsem ještě k tomu spíš introvert a mám poněkud odstrašující příklad z rodiny, nikdy jsem nenavázala partnerský ani erotický vztah, zůstalo jen u pár platonických zamilování se (o kterých dotyčný samozřejmě nic nevěděl).
V mém vnitřním světě to sice dávalo smysl - sex k životu nepotřebuji a vlastně ani nechci, tak proč bych si s někým začínala jen tak, bez pocitu skutečného duševního souznění - ovšem obhájit si to před tlakem obvyklých vzorců společnosti není tak jednoduché.
Abych nějak popsala svoji asexualitu - objetí, mazlení, polibky a intimní doteky jsou pro mě přijatelné a celkem lákavé (ovšem ne automaticky a s každým), pohlavní styk už ne, maximálně možná jako forma experimentování a poznávání svého těla v atmosféře naprostého bezpečí a důvěry (líbí se mi třeba duchovní, tantrické pojetí sexu).
Sex jako takový tedy nezatracuji, vnímám ho jako přirozenou součást přírody, jen pro mě osobně má význam a smysl především jako akt početí dítěte, nikoliv jako zábava či životní nutnost.
To by bylo k tématu pro začátek asi vše, těším se na další pročítání fóra a poznávání "spřízněných duší".
Především bych chtěla na úvod poděkovat za existenci tohoto fóra (a tedy vás všech, kteří jste sem přispěli). Bez něho bych jistě stále sváděla svůj dlouholetý vnitřní boj.
Ještě nedávno jsem se mučila myšlenkami, že jsem "zakomplexovaná stará panna" (ve 30! - to je rovnou na odpis :-) ), s určitou tísní i pocity bezmoci poslouchala dobře míněné rady okolí (a sama jim věřila), že je prostě třeba se jen zbavit strachu, odblokovat, najít si někoho zkušeného, kdo mě zaučí...
Přece jen si ve společnosti lidí, pro které je sexuální styk životně (a tělesně) důležitý, člověk, kterého už od puberty sex zajímá vlastně jen intelektuálně, z psychologického hlediska, začne více či méně připadat divně a nepatřičně. Šla jsem dlouhou dobu ve stopách tohoto "znásilňovacího" přesvědčení, pokoušela se neúspěšně najít příčiny tohoto "bloku" a děsilo mě pomyšlení, že se nakonec budu muset vzdát sama sebe a nějak se překonat, abych měla vůbec šanci žít ve vztahu - a nebo prostě zůstanu do konce života sama.
Jak se ale říká, před svítáním bývá největší tma. Moje duše mě nakonec nakopla k tolik cennému a léčivému sebepřijetí a já si konečně (je to jen asi dva měsíce nazad) zadala do googlu slovo "asexualita", které jsem někdy dříve, ve výjimečně pozitivním tónu, zachytila na jednom psychologickém webu. Je velmi úlevné a povzbudivé zjistit, že jsem vlastně v pořádku a dokonce v tom nejsem sama :-)
Protože mi k pochopení a přijetí své asexuality pomohly příběhy z Uvítacího koutku (s registrací jsem nějakou dobu váhala), přispěji pár řádky také, třeba to zase pomůže někomu jinému.
Ačkoliv "sexuální energii" jako takovou pociťuji a určité typy mužů mě přitahují (líbí se mi i ženské tělo), už od začátku puberty mi bylo jasné, že tělesná intimita, natož sexuální styk ke mně prostě nějak nepasují. V mém okolí tolik populární diskotéky, randění a dívčí románky mi nic neříkaly, raději jsem hltala dobrodružné romány, běhala po lese nebo hrála fotbal. Asi do takových 15 jsem se cítila lépe jako kluk, později jsem své ženství přijala (velkou měrou díky tanci) a jsem s ním spokojená (své mužské já si ráda užívám ve fantaziích a literární tvorbě). Ovšem v mém nezájmu o sex až odporu k němu se nic nezměnilo. Jelikož jsem ještě k tomu spíš introvert a mám poněkud odstrašující příklad z rodiny, nikdy jsem nenavázala partnerský ani erotický vztah, zůstalo jen u pár platonických zamilování se (o kterých dotyčný samozřejmě nic nevěděl).
V mém vnitřním světě to sice dávalo smysl - sex k životu nepotřebuji a vlastně ani nechci, tak proč bych si s někým začínala jen tak, bez pocitu skutečného duševního souznění - ovšem obhájit si to před tlakem obvyklých vzorců společnosti není tak jednoduché.
Abych nějak popsala svoji asexualitu - objetí, mazlení, polibky a intimní doteky jsou pro mě přijatelné a celkem lákavé (ovšem ne automaticky a s každým), pohlavní styk už ne, maximálně možná jako forma experimentování a poznávání svého těla v atmosféře naprostého bezpečí a důvěry (líbí se mi třeba duchovní, tantrické pojetí sexu).
Sex jako takový tedy nezatracuji, vnímám ho jako přirozenou součást přírody, jen pro mě osobně má význam a smysl především jako akt početí dítěte, nikoliv jako zábava či životní nutnost.
To by bylo k tématu pro začátek asi vše, těším se na další pročítání fóra a poznávání "spřízněných duší".
Zázraky přicházejí zevnitř.