...najít sám sebe...je hodně těžké..

[Mor-diskusni-forum-wen]

Osobně by mne třeba zajímalo, když potkáte partnerku, která vám opravdu sedí, ale v tom sexu to prostě není ono, jestli má cenu..zkoušet něco dál, což si myslím já...ale pak po reálném uvažování, zjistím..že si něco namlouvám, nebo akceptovat fakt, přiznat si sobě, že to nepůjde a zkusit jí to říct na rovinu, což se člověku moc nechce a riskovat, že budete totální magoři..tedy aspoň pro ni... Zase je otázka, když to ta dotyčná má v hlavě trošku v pořádku a vy cítíte...že se vám hodně uleví i přesto, že budete stejně muset akceptovat..že to stejně nemá cenu i přes ten rozchod?...mám pořád pocit jí to řict, co si o tom myslíte?
Další věc je zda, je důležité aby to věděla, protože stejně uvedla při rozchodu jiný důvod...pořád mám k ní silné pouto, ještě nikdy se mi to nestalo....vždy to bylo v pohodě..ale teď to nějak nemůžu zkousnout..:/

Nevím, jak to mají ostatní, ale pro mne je cenný každý člověk, který mi sedí, i když ho nemůžu získat "za partnera"... i přátelství či kamarádství je vztah...
A k "udržení" kvalitního vztahu je podle mého názoru nutná co nejvyšší míra otevřenosti a upřímnosti... (pokud se člověk spokojí s jakýmkoli vztahem, ať si sobě i tomu druhému něco nalhává, je to jeho věc... ).
Pokud mi ten člověk vážně stojí za to, stojí mi za to nést "svou kůži na trh", riskovat, že budu "za magora"... a pokud je skutečně výjimečný (pro mne a nic si jen tak nenamlouvám), tak by mohl být schopen mne akceptovat i s mými nedostatky...
To, co ti probíhá v hlavě (o čem tu píšeš), důvěrně znám a od jistého okamžiku vždy volím jednat na rovinu a mám zkušenost, že je to tak správně. Minimálně se tě ten člověk aspoň snaží pochopit...
Pokud cítíš, že bys jí to měl říct, myslím, že bys to měl udělat. Je to moc důležité pro tebe, ale i ona z toho může mít užitek (možná se tak vysvětlí nějaké věci, co jí nedávaly smysl, možná u ní vznikly pochybnosti o sobě samé a může jí tvoje otevřenost pomoct...)

Osobně (ani písemně ), tě moc neznám tenpolakis-i , ale jestli cítíš, že bys něco udělat měl, tak konej. Analyzovat, případně se litovat můžeš i potom (aspoň budeš mít reálný důvod místo užírání se "coby kdyby" ). Já zjistila, že u mne to takto funguje... vždycky jsem zpětně litovala mnohem víc toho, co jsem neudělala, neřekla, nenapsala... přestože jsem to intenzivně cítila či přála si to udělat... Kdo neriskuje, nemůže se divit, že nevyhrává (já se už divit přestala, dokonce občas zariskuju... za odměnu se při nejhorším můžu poplácat po rameni za odvahu ).

P.S.: Taky se mi asi před rokem stalo, že jsem "si vytvořila silné pouto" k jistému jedinci (a taky se mi nic takového intenzivního ještě nestalo - a to už něco pamatuju ), samozřejmě z hlediska mého "sexuálního nadšení" k naprosto nevhodnému protějšku ... a přestože (nebo protože?) jsem se od začátku snažila "hrát na rovinu", to pouto trvá dodnes (vypadá to, že i druhá strana je aspoň trochu zainteresovaná... kolik "sexuálů" je ochotno se sexu vzdát, nebo se o to aspoň snažit - od meditací až po změny jídelníčku?... teda kromě kirmakX6on-a )
Je mi jasné (nejspíš od začátku), že z toho nebude partnerský vztah, ale to, co probíhá momentálně - po realizovaném odstupu z mé strany - se to přesouvá do fáze kamarádství/přátelství, mne také hodně obohacuje...