15. 04. 2014, 00:18:01
Je to zajímavé, ale na své okolí si opravdu nemohu stěžovat. Je pravda, že s většinou lidí mám vztahy především pracovní. Pak mám bližší i vzdálenější kamarády/kamarádky, se kterými se setkávám na výletech. A můj neobvyklý stav jim nevadí. Na druhou stranu to, že nemám partnerku, nepovažuji ze své strany jako programové.
Trochu náznaků jsem se před lety dočkal od strýce. Otevřeně se mi dostalo doporučení někoho si najít od kamaráda rodičů, se kterým jsem hodně let spolupracoval a předtím i nyní se potkáváme na výletech. Pak mě jednou překvapil kamarád tím, že mi sdělil, že mám napsaný inzerát. Ale ve všech těchto ojedinělých případech jsem vždy byl přesvědčený, že mi chtěli opravdu podle své nejlepší vůle pomoct a opravdu to na množství našich kontaktů a společně strávených chvil je úplné nic. Co se týče vydatnějšího drbání druhých, tak kromě jedné skupiny, se kterou někdy jezdím na výlety, tak i toho není až tak moc nebo alespoň ne v mé přítomnosti. Rodiče mám pak také fantastické.
Obecně pak pokud člověk nevysílá signály, že má se svým stavem problém, tak se mi zdá, že alespoň v prostředích, ve kterých se pohybuji, tak to moc nikdo neřeší. Stav zná, třeba ho s někým druhým rozebere, ale není to překážkou nebo problémem a když to vyjde/má náladu, tak se těší z času, který si užijeme společně ať ve dvou nebo spíš ve partě.
Píšu spíš pro to, abych vyvážil negativní zkušenosti a i dal naději druhým, že není takový problém žít i mimo zaběhnuté koleje.
Trochu náznaků jsem se před lety dočkal od strýce. Otevřeně se mi dostalo doporučení někoho si najít od kamaráda rodičů, se kterým jsem hodně let spolupracoval a předtím i nyní se potkáváme na výletech. Pak mě jednou překvapil kamarád tím, že mi sdělil, že mám napsaný inzerát. Ale ve všech těchto ojedinělých případech jsem vždy byl přesvědčený, že mi chtěli opravdu podle své nejlepší vůle pomoct a opravdu to na množství našich kontaktů a společně strávených chvil je úplné nic. Co se týče vydatnějšího drbání druhých, tak kromě jedné skupiny, se kterou někdy jezdím na výlety, tak i toho není až tak moc nebo alespoň ne v mé přítomnosti. Rodiče mám pak také fantastické.
Obecně pak pokud člověk nevysílá signály, že má se svým stavem problém, tak se mi zdá, že alespoň v prostředích, ve kterých se pohybuji, tak to moc nikdo neřeší. Stav zná, třeba ho s někým druhým rozebere, ale není to překážkou nebo problémem a když to vyjde/má náladu, tak se těší z času, který si užijeme společně ať ve dvou nebo spíš ve partě.
Píšu spíš pro to, abych vyvážil negativní zkušenosti a i dal naději druhým, že není takový problém žít i mimo zaběhnuté koleje.