10. 03. 2009, 14:05:35
Milá Luci,
četl jsem si včera tvůj příspěvek a musel jsem si jej ještě nechat "proležet" v hlavě, než se ihned pouštět do odpovědi, jíž musí člověk věnovat více než jen slova. Přemýšlel jsem o tom celý večer a tu je něco snad k útěše, snad k uklidnění, snad k překonání paradoxu.
Situace, do níž ses dostala, kterou popisuješ, je podobná slepé uličce. Rozumím jak Tobě, tak rozumím Tvému muži. Zatímco však Tobě rozumím jako člověku, mu jako bytosti, ovládnutém a strženém zvířetem či lépe říci přímo chlípností. Těžko jej lze asi přesvědčit o citech, které prožíváš, jež jsou v Tvém srdci a nenachází pochopení, neboť má Tvůj "muž" jaksi za dané, že k manželství (jak jsem psal i ve svém "Nevědeckém dodatku") získává abonentní lístek na souložnici - ukojitelku. Jsou-li dva takto omámení a pozbývají-li základních lidských citů, "vztah" se jim určitě nebude jevit jako trapný, nedůstojný a nepřirozený. Je jistě potřebné mu říci, že se plete, avšak je naivní chtít od něj něco očekávat - pochopení, natož zdrženlivost. Než-li nějaké přímé rady (byly by nezodpovědné, neznáme dokonale Vaše povahy), je lepší se spíš zamýšlet nad postoji, jimiž se člověk nesmí nechat svázat a nesmí dopustit udusávat to, co považuje za dobré.
Nejdříve bych zareagoval ohledně návštěvy sexuologa. Je to nejen zbytečné, jak si myslím, nýbrž rozpor se tím bude ještě prohlubovat, neboť je to právě lékařská věda, která nám cpe, že sex je přece cool! Myslím si, že nové návody na sex - polohy a tabletky, s čím jiným může sexuolog přijít, nezná-li sám chlípnosti a úchylnosti sexu, je-li sám jeho otrokem, asi váš vztah neprohloubí, nedají mu, co mu chybí : úctu. Stejně tak vidím absurdní navštěvovat psycholohické poradny, nezkoumající manželovu zvrhlost, nýbrž spíše Tvé poměry s muži, otcem a žvásty, které ještě z Tebe udělají nemocného! Ale jak jsem již četl z Tvých reakcí, zdá se, že to vidíme stejně a není potřeba Tě v této věci a absurdnosti dále přesvědčovat
Co však je nejdůležitější jest přiznání si jedné věci: Nelze obejít problém, nelze jej neřešit (i neřešení je typem řešení) a neočekávat bolesti! Máš mnoho variant, všechny budou do určité míry bolestné. Teď si musíš vybrat tu, kterou považuješ za nejlepší, která Tě někam posune a ono Utrpení obrátí v osvobození. Nikoli se podrobovat variantě, která utrpení obrátí spíše v soužení, komlexy, hořkost. Za takových okolností bys vlastně ani jako máma a člověk na Zemi nemohla sloužit. Přišla bys o to, čím můžeš být člověku člověkem - o důstojnost.
Za každé situace nemůžeš aceptovat rovnici, aby ses přemáhalas či byla přímo znásilňovaná pro blaho dítěte, rodiny. Taková rovnice je nesmyslná, špatně položená. Má domněle uklidnit, ale drásá. Žádná vyšší síla, Zákon života, osud, Bůh, karma nepovolávají člověka, aby se sebezapíral tím, že bude znásilňován. Ani Tvůj muž se nenarodil, aby Tě znásilňoval. Ba máš spíše dělat s vypětím všech sil, co je v Tobě dobré a rozumné. Rovněž jako Ty nechceš, aby Tvé dítě bylo pro nějaké vespolné dobré týrano, stejně tak, jako si to určitě nepřejí Tví rodiče, abys někomu sloužilas, ani Ty na něco takového nesmíš přistoupit! To je základ! Přistoupíš-li ovšem, vybereš-li si ono utrpení, bolest mlčky snášet, věř, že ničeho nezískáš, ani Tvé děti, než vnitřní deprimovanosti a rozporu, který Tě bude neustále nabádat a vnitru řvát: "Tahle přeci NE!" Ani jako máma nebudeš moct být příkladem! K čemu pak ono alibistické přemáhání?
Je-li Tvůj muž natolik nezdrženlivý, jak píšeš (sex v době těhotenství apod.), dá se pochybovat o jakékoliv lásce. Neváží-li si Tebe jako ženy, bere-li Tě za svoji neplacenou šlapku, nelze věřit, že má nějaký vztah k dítěti, jehož jsi matkou! Dá se maximálně mluvit o sebelásce. Je-li Ti sex odporný i Tobě samé musí být manžel odporný, vidíš-li jej, jak se na Tebe sápe, hnán jen jednou věcí: sobectvím, přehlížením Tebe, Tvé duše, jdoucí jen za jedním, uspokojením - sebeuspokojením! V manželství musí být respekt, ale má-li kdo z partnerů co dočinění se zvířetem (prosím, neber má slova doslova, nechci nikoho urážet, mluvím jen o živočišné podstatě), dá se vůbec mluvit o manželství, o nějaké jeho kvalitě? Nestáváš se otrokem jeho zkaženosti? Vždyť on je nemocný, nikoli Ty! A máš se proto podvolovat Ty jemu? Manželství je o výchově nikoli o sexu.
Právě proto je Tvůj příběh tak dojímavý a drsný. Je to následek společenské psychózy, pomýleného chápání muže a ženy, rodiny, z něhož se rozumný člověk v určité fázi života probere (jako Ty, ale evidentně ne "manžel") a vidí, že každý pohyb dá pocítit oněm hradbák kolem, které nám vystavilo falešné veřejné mínění. Již je hodně postaveno a hodně je nutno bořit! Ale není tím zároveň dána nemožnost nejít zpět. Vyžaduje to velkou sílu. Tolstoj píše, že v každém vztahu, měl by se ten s nižším poznáním přizpůsobovat (v určitém slova smyslu) tomu s vyšším poznáním..., nikoli naopak. Zde bych začal...
Prosím, važ si sebe sama, nedělej nesmyslné rovnice, neboť Ti nakonec nebude lépe, ale hůř. Budeš-li poslouchat, co Ti říká srdce a jednat podle toho, bude dobře, ač to neznamená, že nebudeš muset absolvovat velkou zkoušku.
Nemusíš se s manželem rozvádět, ač to k tomu spěje, neboť Tě vnímá jako své "dobré", ale snaž se jen sloužit tomu, co považuješ za duchu přínosné. Jenom tak budeš dobrou matkou, manželkou i člověkem. Zda-li je Tvůj manžel nezodpovědný apod., to bych neřešil. Dříve, než-li by od Tebe odešel (do postele jiné), viděla bys, jak zlehka se dokáže odpoutat. Konej jen svoji povinnost. Budeš-li tak jednat, věř mi, že vše půjde jako odměna za poslechnutí zákona v Tobě. Přemůžeš-li strach a obavy, zvítězíš a Utrpení přivedeš k radosti.
Medituj o tom.
Evremond.
četl jsem si včera tvůj příspěvek a musel jsem si jej ještě nechat "proležet" v hlavě, než se ihned pouštět do odpovědi, jíž musí člověk věnovat více než jen slova. Přemýšlel jsem o tom celý večer a tu je něco snad k útěše, snad k uklidnění, snad k překonání paradoxu.
Situace, do níž ses dostala, kterou popisuješ, je podobná slepé uličce. Rozumím jak Tobě, tak rozumím Tvému muži. Zatímco však Tobě rozumím jako člověku, mu jako bytosti, ovládnutém a strženém zvířetem či lépe říci přímo chlípností. Těžko jej lze asi přesvědčit o citech, které prožíváš, jež jsou v Tvém srdci a nenachází pochopení, neboť má Tvůj "muž" jaksi za dané, že k manželství (jak jsem psal i ve svém "Nevědeckém dodatku") získává abonentní lístek na souložnici - ukojitelku. Jsou-li dva takto omámení a pozbývají-li základních lidských citů, "vztah" se jim určitě nebude jevit jako trapný, nedůstojný a nepřirozený. Je jistě potřebné mu říci, že se plete, avšak je naivní chtít od něj něco očekávat - pochopení, natož zdrženlivost. Než-li nějaké přímé rady (byly by nezodpovědné, neznáme dokonale Vaše povahy), je lepší se spíš zamýšlet nad postoji, jimiž se člověk nesmí nechat svázat a nesmí dopustit udusávat to, co považuje za dobré.
Nejdříve bych zareagoval ohledně návštěvy sexuologa. Je to nejen zbytečné, jak si myslím, nýbrž rozpor se tím bude ještě prohlubovat, neboť je to právě lékařská věda, která nám cpe, že sex je přece cool! Myslím si, že nové návody na sex - polohy a tabletky, s čím jiným může sexuolog přijít, nezná-li sám chlípnosti a úchylnosti sexu, je-li sám jeho otrokem, asi váš vztah neprohloubí, nedají mu, co mu chybí : úctu. Stejně tak vidím absurdní navštěvovat psycholohické poradny, nezkoumající manželovu zvrhlost, nýbrž spíše Tvé poměry s muži, otcem a žvásty, které ještě z Tebe udělají nemocného! Ale jak jsem již četl z Tvých reakcí, zdá se, že to vidíme stejně a není potřeba Tě v této věci a absurdnosti dále přesvědčovat
Co však je nejdůležitější jest přiznání si jedné věci: Nelze obejít problém, nelze jej neřešit (i neřešení je typem řešení) a neočekávat bolesti! Máš mnoho variant, všechny budou do určité míry bolestné. Teď si musíš vybrat tu, kterou považuješ za nejlepší, která Tě někam posune a ono Utrpení obrátí v osvobození. Nikoli se podrobovat variantě, která utrpení obrátí spíše v soužení, komlexy, hořkost. Za takových okolností bys vlastně ani jako máma a člověk na Zemi nemohla sloužit. Přišla bys o to, čím můžeš být člověku člověkem - o důstojnost.
Za každé situace nemůžeš aceptovat rovnici, aby ses přemáhalas či byla přímo znásilňovaná pro blaho dítěte, rodiny. Taková rovnice je nesmyslná, špatně položená. Má domněle uklidnit, ale drásá. Žádná vyšší síla, Zákon života, osud, Bůh, karma nepovolávají člověka, aby se sebezapíral tím, že bude znásilňován. Ani Tvůj muž se nenarodil, aby Tě znásilňoval. Ba máš spíše dělat s vypětím všech sil, co je v Tobě dobré a rozumné. Rovněž jako Ty nechceš, aby Tvé dítě bylo pro nějaké vespolné dobré týrano, stejně tak, jako si to určitě nepřejí Tví rodiče, abys někomu sloužilas, ani Ty na něco takového nesmíš přistoupit! To je základ! Přistoupíš-li ovšem, vybereš-li si ono utrpení, bolest mlčky snášet, věř, že ničeho nezískáš, ani Tvé děti, než vnitřní deprimovanosti a rozporu, který Tě bude neustále nabádat a vnitru řvát: "Tahle přeci NE!" Ani jako máma nebudeš moct být příkladem! K čemu pak ono alibistické přemáhání?
Je-li Tvůj muž natolik nezdrženlivý, jak píšeš (sex v době těhotenství apod.), dá se pochybovat o jakékoliv lásce. Neváží-li si Tebe jako ženy, bere-li Tě za svoji neplacenou šlapku, nelze věřit, že má nějaký vztah k dítěti, jehož jsi matkou! Dá se maximálně mluvit o sebelásce. Je-li Ti sex odporný i Tobě samé musí být manžel odporný, vidíš-li jej, jak se na Tebe sápe, hnán jen jednou věcí: sobectvím, přehlížením Tebe, Tvé duše, jdoucí jen za jedním, uspokojením - sebeuspokojením! V manželství musí být respekt, ale má-li kdo z partnerů co dočinění se zvířetem (prosím, neber má slova doslova, nechci nikoho urážet, mluvím jen o živočišné podstatě), dá se vůbec mluvit o manželství, o nějaké jeho kvalitě? Nestáváš se otrokem jeho zkaženosti? Vždyť on je nemocný, nikoli Ty! A máš se proto podvolovat Ty jemu? Manželství je o výchově nikoli o sexu.
Právě proto je Tvůj příběh tak dojímavý a drsný. Je to následek společenské psychózy, pomýleného chápání muže a ženy, rodiny, z něhož se rozumný člověk v určité fázi života probere (jako Ty, ale evidentně ne "manžel") a vidí, že každý pohyb dá pocítit oněm hradbák kolem, které nám vystavilo falešné veřejné mínění. Již je hodně postaveno a hodně je nutno bořit! Ale není tím zároveň dána nemožnost nejít zpět. Vyžaduje to velkou sílu. Tolstoj píše, že v každém vztahu, měl by se ten s nižším poznáním přizpůsobovat (v určitém slova smyslu) tomu s vyšším poznáním..., nikoli naopak. Zde bych začal...
Prosím, važ si sebe sama, nedělej nesmyslné rovnice, neboť Ti nakonec nebude lépe, ale hůř. Budeš-li poslouchat, co Ti říká srdce a jednat podle toho, bude dobře, ač to neznamená, že nebudeš muset absolvovat velkou zkoušku.
Nemusíš se s manželem rozvádět, ač to k tomu spěje, neboť Tě vnímá jako své "dobré", ale snaž se jen sloužit tomu, co považuješ za duchu přínosné. Jenom tak budeš dobrou matkou, manželkou i člověkem. Zda-li je Tvůj manžel nezodpovědný apod., to bych neřešil. Dříve, než-li by od Tebe odešel (do postele jiné), viděla bys, jak zlehka se dokáže odpoutat. Konej jen svoji povinnost. Budeš-li tak jednat, věř mi, že vše půjde jako odměna za poslechnutí zákona v Tobě. Přemůžeš-li strach a obavy, zvítězíš a Utrpení přivedeš k radosti.
Medituj o tom.
Evremond.
