24. 04. 2013, 05:48:01
Je úžasné, že se tady nachází tolik bezdotykových lidí. Teda nepřeji vám to, ale je nás víc, takže důvod k oslavě! Já osobně na tom byl hodně zle, ale trochu mě z toho dostalo Španělsko a mí spolužáci, kteří byli takoví temperamentní a furt se, když se fotilo, objímali apod. A i když mi to bylo dost nepříjemné, trochu mě to pomohlo zvyknout si. Teď už mi nedělá takový problém někoho obejmout, ale dřív.... Sám od sebe však nikdy nezačnu a stejně si pořád držím od všech odstup jak dotykový, tak v rámci diskuze a všeho, díky čemuž vypadám asi dost namyšleně a že mě nikdo nezajímá. Bohužel pro mě to ale není pravda a těžko se tak začleňuji do kolektivu. Je to jen ta přílišná introvertnost. Teď v Kanadě jsem se poprvé setkal s někým dalším, jednou dívkou, která je taky asexuální. Našli jsme se přes net na AVENu a po prvním střetnutí, na kterém jsme si dost rozuměli, se ona chtěla rozloučit obejmutím, jenže já se asi zatvářil nějak debilně, nebo nevím. Prostě mě to zarazilo a ona už připravená na to obejmutí tam chvíli tak stála, já než se odhodlal a jak jsem říkal - celkově dotyky nemám rád. Sice jsme se nakonec objali, ale přesně ten moment mezi nás postavil jakousi neviditelnou bezdotykovou stěnu, která trvá až do dnes (je to už přes dva měsíce). Ne, že by mi to teda až tak moc vadilo, ale popravdě je to divné už i mně, protože takový být nechci a vím, že to byla moje chyba. A vždycky tam jsou takové momenty, kdy náhle oba čekáme, ale já se neodhodlám nikdy a ona už má zábrany. Možná by stačil někdo, kdo by pomohl pomalu posouvat dotykové hranice dál a dál, ale je to cesta na dlouhou trasu. Stejně jako vy, možná i u mě to vypuklo po jistých zážitcích z minulosti, nicméně dá se s tím bojovat a dá se to posouvat. Jen to chce trpělivost a možná ty správné lidi, kteří vám mohou pomoci.