21. 12. 2011, 14:48:26
(Tento příspěvek byl naposledy změněn: 21. 12. 2011, 14:50:18 uživatelem Mor-diskusni-forum-wen.)
Ahoj averys,
z toho, co jsem se tu kolem Tvého problému dozvěděla to na mne působí tak, že si myslím, že problémy Tvého partnera pocházejí z jeho psychických problémů a ty by měl, podle mého názoru, řešit v první řadě. Je velmi pravděpodobné, že sexuální problémy mohou být důsledkem. Domnívám se, že ani odborník nedá zcela jednoznačný návod, jestli souběžně s tím hned řešit i sexuální oblast, či raději řešit jedno po druhém... těžko říct...
V každém případě je to běh na velmi dlouhou trať s nejistými výsledky (agorafobie není sranda, a dovede život slušně komplikovat, jako ostatně jakákoli fobie
), protože jak to dopadne záleží hlavně na Tvém příteli. Nejen samotný problém, ale i léky určitě zasahují nejen sexuální oblast jeho života. A hlavně by se léky měly stát jen dočasnou "berličkou", kterou je potřeba nahradit následnou prací na sobě. Protože to většina z nás neumí, je dobré provádět to pod vedením odborníka (ke kterému máme důvěru), nebo se nechat vést aspoň na počátku, než okoukáme, co a jak...
Stále mě totiž zaráží odlišný přístup k obdobným situacím....Když si zlomíme nohu, je nám jasné, že potřebujeme ošetření, a protože to většina z nás neumí, tak vyhledáme lékaře, (to nevylučuje, že někdo je schopen ošetřit se sám
). Ale problémy duše se pořád snažíme řešit svépomocí, i když o tom víme úplně stejné houby jako o ošetření zlomeniny (v lepším případě trochu teorie).
Podobně se mi jeví situace, když už je zlomená noha ošetřená, všichni víme, že za nějaký čas musíme odložit sádru (jinou fixaci) i berličky a začít rehabilitovat bez "pomůcek". Jedná-li se o léky, které mají pomoci zvládnout akutní situaci u psychického "úrazu", čekáme, že pouze jejich užívání (či jedna návštěva odborníka) už problém odstranily a žádnou "rehabilitaci" neřešíme a, obrazně řečeno, pořád chodíme s tou sádrou na noze a divíme se, že to jde tak divně a že máme třeba i nějaké další problémy...
Jak v případě zlomené nohy, tak i v případě "zlomené" duše je úspěch na navrácení do původního (nebo aspoň obstojného) stavu podmíněn tím, jak se o svoji regeneraci dokáže postarat hlavně dotyčná osoba. Je samozřejmě skvělé, když s tím někdo dokáže pomoct (přátelé, partneři, rodina), ale hlavní práci musí odvést on sám.
Tedy je na Tobě docela důležité rozhodnutí, jestli svému příteli chceš a máš sílu stát po boku v takové nezáviděníhodné situaci, protože narozdíl od zlomené nohy se řešení psychických problémů může protáhnout na roky.
Pro myšičku:
Jak popisuješ to s těmi prvňáčky je naprosto přesné.
Rodiče chodili do školy, tak si myslí, že jsou odbornínici na "léčbu učení psaní" a ještě přimějou "lékaře", aby jim dítko řádně a preventivně "zasádroval", aby bylo vidět, jak se o ně dobře starají... a diví se, že "s tou sádrou mu to jde tak špatně, kdy chtějí, aby okamžitě běhalo"...
Na druhou stranu, když se budeme tvářit, že žádný problém není, tak sám od sebe nezmizí...
z toho, co jsem se tu kolem Tvého problému dozvěděla to na mne působí tak, že si myslím, že problémy Tvého partnera pocházejí z jeho psychických problémů a ty by měl, podle mého názoru, řešit v první řadě. Je velmi pravděpodobné, že sexuální problémy mohou být důsledkem. Domnívám se, že ani odborník nedá zcela jednoznačný návod, jestli souběžně s tím hned řešit i sexuální oblast, či raději řešit jedno po druhém... těžko říct...
V každém případě je to běh na velmi dlouhou trať s nejistými výsledky (agorafobie není sranda, a dovede život slušně komplikovat, jako ostatně jakákoli fobie
), protože jak to dopadne záleží hlavně na Tvém příteli. Nejen samotný problém, ale i léky určitě zasahují nejen sexuální oblast jeho života. A hlavně by se léky měly stát jen dočasnou "berličkou", kterou je potřeba nahradit následnou prací na sobě. Protože to většina z nás neumí, je dobré provádět to pod vedením odborníka (ke kterému máme důvěru), nebo se nechat vést aspoň na počátku, než okoukáme, co a jak...Stále mě totiž zaráží odlišný přístup k obdobným situacím....Když si zlomíme nohu, je nám jasné, že potřebujeme ošetření, a protože to většina z nás neumí, tak vyhledáme lékaře, (to nevylučuje, že někdo je schopen ošetřit se sám
). Ale problémy duše se pořád snažíme řešit svépomocí, i když o tom víme úplně stejné houby jako o ošetření zlomeniny (v lepším případě trochu teorie).Podobně se mi jeví situace, když už je zlomená noha ošetřená, všichni víme, že za nějaký čas musíme odložit sádru (jinou fixaci) i berličky a začít rehabilitovat bez "pomůcek". Jedná-li se o léky, které mají pomoci zvládnout akutní situaci u psychického "úrazu", čekáme, že pouze jejich užívání (či jedna návštěva odborníka) už problém odstranily a žádnou "rehabilitaci" neřešíme a, obrazně řečeno, pořád chodíme s tou sádrou na noze a divíme se, že to jde tak divně a že máme třeba i nějaké další problémy...
Jak v případě zlomené nohy, tak i v případě "zlomené" duše je úspěch na navrácení do původního (nebo aspoň obstojného) stavu podmíněn tím, jak se o svoji regeneraci dokáže postarat hlavně dotyčná osoba. Je samozřejmě skvělé, když s tím někdo dokáže pomoct (přátelé, partneři, rodina), ale hlavní práci musí odvést on sám.
Tedy je na Tobě docela důležité rozhodnutí, jestli svému příteli chceš a máš sílu stát po boku v takové nezáviděníhodné situaci, protože narozdíl od zlomené nohy se řešení psychických problémů může protáhnout na roky.
Pro myšičku:
Jak popisuješ to s těmi prvňáčky je naprosto přesné.
Rodiče chodili do školy, tak si myslí, že jsou odbornínici na "léčbu učení psaní"
a ještě přimějou "lékaře", aby jim dítko řádně a preventivně "zasádroval", aby bylo vidět, jak se o ně dobře starají... a diví se, že "s tou sádrou mu to jde tak špatně, kdy chtějí, aby okamžitě běhalo"... Na druhou stranu, když se budeme tvářit, že žádný problém není, tak sám od sebe nezmizí...
