12. 12. 2011, 15:34:28
(09. 12. 2011, 21:53:19)Suzy09 Napsal(a): ... už jsem mu zhruba před půl rokem říkala, že pokud se nezmění a nebude víc chlap, že to tak dál nepůjde... že vedle sebe potřebuju někoho se svým názorem a ne pomalu dítě, o které se pomalu člověk musí starat...
Napadla mě ještě jedná docela podstatná otázečka: Necháváš mu dost prostoru na to, aby se tím mužem mohl stát?
Nebudeme si lhát do kapsy, že kolikrát se k těm klukům i mužům chováme, jako by byli malé neschopné děti.

A pak přichází velké překvapení, když se jako malí kluci chovají.

Byla jsem též poněkud zaskočená, když se mi jednou dostalo udivené otázky: A potřebuješ chlapa vůbec na něco? (to už bylo jasno, že sex to teda určitě není

Tak jsem se nad sebou hluboce zamyslela a uznala jsem, že jsem si okupovala řadu "mužských" oblastí a tím dotyčného odsouvala do role, ve které se necítil (maminovský komplex sice není zrovna můj problém, protože u mne to s úklidem ani s "pečovatelským syndromem" není tak horké, ale zodpovědně jsem překážela ze všech sil na jiných frontách

(09. 12. 2011, 21:53:19)Suzy09 Napsal(a): a bojím se ho opustit, protože vím, že uvnitř je to moc hodný kluk..
Myslíš, že když je to hodný kluk, tak si nezaslouží být šťastný, třeba i kdyby to bylo s někým jiným?

A ten nápad dát si pauzu se mi jeví jako dost dobrý.

Často mě napadá, že většina lidí má poměrně málo prostoru zjistit, jak to mají se sebou samými. Zpravidla se z rodinných vztahů přímo přesunou do nějakého partnerského vztahu a když ten z nějakého důvodu neklapne, jen co se vyhrabou z nejhoršího, velmi rychle se vrhají do dalšího (takový koloběh)... Jaksi chybí období pro poznání sebe sama, dost těžko se to realizuje, je-li na něm někdo závislý (rodič, partner nebo děti ...)