09. 12. 2011, 21:53:19
Tak ono se mi docela stává, že mi kolega z práce svým způsobem chybí... je to dobrý kluk, hlavně povahově mi opravdu "sedl".. o to těžší je potkávat ho v práci, nicméně on si chce dát čas a nechat tomu volný průběh, takže to spíše vypadá na ignoraci a to mě sice mrzí, ale na druhou stranu ho alespoň nemusím řešit...
Co se týče mého přítele... už jsem mu zhruba před půl rokem říkala, že pokud se nezmění a nebude víc chlap, že to tak dál nepůjde... že vedle sebe potřebuju někoho se svým názorem a ne pomalu dítě, o které se pomalu člověk musí starat... Teď asi přeháním, ale prostě - kolikrát mi přijde, že je tak pohodlný, až hrůza. Přijde z práce, nají se, sedne k počítači nebo k televizi, svým způsobem nohy na stůl a konec. Večer sprcha a spát. A to mě děsně štve. Vím, že toho když přijde z práce, má plné zuby, ale myslím že tohle je pohodlnost až hrůza. Nebaví mě na něj jen koukat, jak tu sedí a nic nedělá. Mrzí mě to. Prostě mám pocit, že za dvacet let to bude pořád stejné, on přijde z práce, nají se a klid, pohodička, nic doma neudělá, nic neřekne, jen bude sedět a to bude vše. Nevím jak pro něj, ale pro mě je to ubíjející. Dřív, když studoval VŠ mi přišel jiný.. snažím se ho donutit, ať začne něco dělat, než jen sedět u tv... ale moc to nepomáhá, resp. spíš se mi to ještě nepovedlo
A k jeho povaze - tolikrát jsem mu řekla, že se musí změnit... tolikrát jsem pomalu vyhrožovala, že když nebude "chlap", tak to s ním dlouho nevydržím... a vždy jsou to jen sliby a pak nic, žádná změna, ani maličko. Já už nevím, jak dál.. jenže jsem asi hloupá a bojím se ho opustit, protože vím, že uvnitř je to moc hodný kluk.. holt se to ve mě pere čím dál tím víc a nevím, jak dál
Co se týče mého přítele... už jsem mu zhruba před půl rokem říkala, že pokud se nezmění a nebude víc chlap, že to tak dál nepůjde... že vedle sebe potřebuju někoho se svým názorem a ne pomalu dítě, o které se pomalu člověk musí starat... Teď asi přeháním, ale prostě - kolikrát mi přijde, že je tak pohodlný, až hrůza. Přijde z práce, nají se, sedne k počítači nebo k televizi, svým způsobem nohy na stůl a konec. Večer sprcha a spát. A to mě děsně štve. Vím, že toho když přijde z práce, má plné zuby, ale myslím že tohle je pohodlnost až hrůza. Nebaví mě na něj jen koukat, jak tu sedí a nic nedělá. Mrzí mě to. Prostě mám pocit, že za dvacet let to bude pořád stejné, on přijde z práce, nají se a klid, pohodička, nic doma neudělá, nic neřekne, jen bude sedět a to bude vše. Nevím jak pro něj, ale pro mě je to ubíjející. Dřív, když studoval VŠ mi přišel jiný.. snažím se ho donutit, ať začne něco dělat, než jen sedět u tv... ale moc to nepomáhá, resp. spíš se mi to ještě nepovedlo
A k jeho povaze - tolikrát jsem mu řekla, že se musí změnit... tolikrát jsem pomalu vyhrožovala, že když nebude "chlap", tak to s ním dlouho nevydržím... a vždy jsou to jen sliby a pak nic, žádná změna, ani maličko. Já už nevím, jak dál.. jenže jsem asi hloupá a bojím se ho opustit, protože vím, že uvnitř je to moc hodný kluk.. holt se to ve mě pere čím dál tím víc a nevím, jak dál