09. 12. 2011, 15:46:03
Děkuji všem za názory... víceméně teda jeden, že vztah ukončit... Ještě bych k tomu chtěla ale něco říct... Můj současný přítel je fajn - to, že je hodný - s prominutím - až je hloupý... je bohužel skutečnost. Na druhou stranu, před ním jsem měla právě trošku opak, což byl hrozný blb a nesnesla bych pomyšlení se na něj byť jen podívat.. Jenže přítel prostě - je takový, vyrůstal v takové "poklidné rodině", což mě se nepoštěstilo... možná i proto vyhledávám různé spory, konflikty, jsem holt holka hádavá a ráda řeknu svůj názor, nestydím se za něj. Já vím, že to s přítelem není někdy ideální, ale je tu problém - moje a jeho rodiny se již znají, všichni mě téměř považují za člena rodiny.. Vím, že by přítel byl skvělý tatínek mých dětí, mám pocit, že bych ani lepšího chlapa nemohla najít. Jenže prostě jsem to teď všechno nějak zničila a nejde to dál.. 
Co se týká kolegu z práce, je starší a sám se domnívá, že já mám ještě život před sebou a nechce mi komplikovat život svou přítomností, případně nějakým vztahem se mnou. Upřímně, jsem za to i ráda, jelikož jsem s ním sice šla dobrovolně, ale je to zvláštní - já v tu chvíli cítila spíš adrenalin, než chtíč... chtěla jsem něco zkusit, bylo to nové, nepoznanené, pro mě do té doby uzavřená kapitola. Při tom jsem měla pořád myšlenky jen na přítele, po "tom" mi bylo z mé samotné do breku... nechápala jsem, co jsem provedla a hlavně proč. Nicméně, co chci ještě říct, sex s kolegou nestál za nic.. neužila jsem si to a upřímně vím, že bych asi s ním pokračovat v tomto nechtěla.. sice mi imponuje tím, jaký je povahově, ale v tomto mám pocit, že bychom měli dřív nebo později problém... Ale sama rozumově vím, že tohle není ta cesta, kterou bych chtěla. Potřebovala bych holt, aby byl přítel fyzicky jaký je, ale povahu měl alespoň trošku od "kolegy", abych byla spokojená, chjo( ... ale není vztah přece jen o kompromisech??! Nevím, upřímně mám pocit, že na žádného chlapa teď ani "chuť" nemám, nebo jak to říct... nepřitahují mě, nezajímají mě.. (
Co se týká kolegu z práce, je starší a sám se domnívá, že já mám ještě život před sebou a nechce mi komplikovat život svou přítomností, případně nějakým vztahem se mnou. Upřímně, jsem za to i ráda, jelikož jsem s ním sice šla dobrovolně, ale je to zvláštní - já v tu chvíli cítila spíš adrenalin, než chtíč... chtěla jsem něco zkusit, bylo to nové, nepoznanené, pro mě do té doby uzavřená kapitola. Při tom jsem měla pořád myšlenky jen na přítele, po "tom" mi bylo z mé samotné do breku... nechápala jsem, co jsem provedla a hlavně proč. Nicméně, co chci ještě říct, sex s kolegou nestál za nic.. neužila jsem si to a upřímně vím, že bych asi s ním pokračovat v tomto nechtěla.. sice mi imponuje tím, jaký je povahově, ale v tomto mám pocit, že bychom měli dřív nebo později problém... Ale sama rozumově vím, že tohle není ta cesta, kterou bych chtěla. Potřebovala bych holt, aby byl přítel fyzicky jaký je, ale povahu měl alespoň trošku od "kolegy", abych byla spokojená, chjo
( ... ale není vztah přece jen o kompromisech??! Nevím, upřímně mám pocit, že na žádného chlapa teď ani "chuť" nemám, nebo jak to říct... nepřitahují mě, nezajímají mě.. (