Trpět či přiznat?

[Art-diskusni-forum-hur]

Děkuji moc všem za příspěvky.Nakonec jsem se rozhodla,že to zatím manželovi neřeknu. Počkám jak to půjde s tím plánovaným těhotenstvím. Kdyby na mě manžel tlačil a chtěl vědět,proč to všechno,tak bych mu to asi řekla,ale on žádné velké tlaky zatím nedělá,tak mu nechci brát poslední naději. Možná riskuji,že pak zůstanu s dítětem sama,ale pokud to tak má dopadnout,tak to tak bude. Myslím,že pokud mě bude milovat a bude svůj chtíč ovládat jako doposud,může nám to spolu vydržet. Já se občas překonám a k tomu zubaři si dojdu. Pokud by mě však podvedl a já bych to zjistila, nebyla by šance pokračovat v našem vztahu dál. Nevěru bych nikdy neodpustila a tím jsem jistá. Pro někoho to může znít sobecky,jako že já mu nedám,on půjde jinam a já mu to neopustím,ale věrnost je pro mě nadevše. O tomto jsme s manželem mluvili a vím,že to cítí stejně.Vzhledem k mé asexualitě nevěra z mé strany nepřipadá v úvahu,ale to on neví. Kdybych ho tak nemilovala a on nemiloval mě, nedělali bychom takové ústupky.Život bez něj si nedokážu představit a vím,že nejde jen o zvyk,ale hlavně o lásku. Kdybych mohla mít jedno jediné přání,chtěla bych, abych byla normální a nemusel ztratit tak báječného chlapa jen kvůli tomu,že mu nedám to,co většina lidí považuje za zcela normální.

Když to nevyjde, tak chlap prostě utře. Ty budeš mít dítě, on se může jít klouzat. A co kdyby vaše dítě měl mít nakonec v péči on, myslím, že bys přistupovala k věci (ke vztahu) trochu jinak...