Všechny zdravím :)

[Ne-diskusni-forum-la]

Mě by třeba zajímala spousta věcí, třeba, jak jste rozdýchaly první menstruaci (když by se přidali kluci, tak jejich první fyzické projevy puberty), a taky, jak to máte s oblíkáním? (já třeba na sobě dlouho nesnesu většinu umělých tkanin, v mém mládí – době krimplenu a silonu – hrůza!. Dnes jsou ty uměliny naštěstí o něčem trochu jiném, ale taky si v nich nelibuju, a vlna na holou kůži – ani náhodou! Možná se to tu někde už řešilo (prosím nasměrovat), protože jsem na to ještě nenarazila (akorát jsem někde narazila na přetřásání gynekologie – taky moje noční můra).
Když shrnu dosavadní přínos mého výskytu zde, asi začínám vidět svoje zásadní problémy. Což jsou, uzavírání se do sebe, tedy psychická izolace od okolí, nechuť ke sdílení a zároveň špatné přijímání tělesnosti (ale naštěstí nestačilo přerůst v odmítání). Možná je tam těch věcí víc, ale tyto jsou identifikovatelné. A dostala jsem vážné podezření, že spousta popsaných obtíží, které by mohly být přičteny na vrub asexualitě, má původ v nich. A také to, že je mi jedno, jestli si budu říkat sexuál nebo asexuál, hlavně že s tím, čím jsem, můžu žít a že jsou lidi, co jsou na tom stejně a nebo dokonce hůř (tuším, že AlineDaryen to taky tak nějak shrnula a já se pod to s klidem podepíšu).

S tou menstruací, já o tom věděla, že něco takového existuje a i mne čeká, měla jsem takové ty chytré knížky pro dospívající dívky , jenže taky, když to přišlo, šok, pamatuji, že jsem seděla na posteli a třásla jsem se kvůli tomu jak osika. To byl ale momentík, pak jsem se s tím srovnala a už to neřešila nijak víc, dokonce jsem to používala i jako výhodu, když se mi nechtělo cvičit na tělocviku, nenáviděné běhy např. Bóže, jak já nenáviděla ty věčné buzerace tělocvikářek, když si na to vzpomenu...jinak si myslím, že je to o to větší "trauma", když se z menstruace dělá nějaké tabu či dokonce posvátno, hloupost, myslím, že nejmenší trauma má dívka, kde se tyto věci již v rodině berou tak nějak přirozeně, nedémonizuje se ani nahota, prostě, je to přirozená věc, k dospívání a dospělosti to patří a je to. Netřeba kolem toho dělat tyátr.
No, jinak mi také přijde, že v tom nedořešeném nebo až negativistickém vztahu k vlastnímu tělu může spočívat něčí asexualita. Ale je pravdou, když je člověk s tímto stavem vyrovnán a spokojen, netřeba řešit, i když si myslím, že řešení by i existovalo, popátrat po příčině takového pojímání věcí (často bývá v rodině nebo špatné zážitky z dětského kolektivu, i nevědomé...) a pracovat pak terapeuticky na přebudování vlastního sebepojímání.