05. 08. 2011, 22:04:21
Ahoj,
jsem ráda, že jsem našla toto fórum a můžu se svěřit. Prakticky celý život si připadám jiná a pro některé lidi tedy "divná". Postupem času jsem si začala uvědomovat že takových lidí je více, a to mi dodalo sebedůvěru. Na střední škole jsem neměla zájem s nikým chodit, kluci se mi líbili, ale většinou to bylo tak, že ten který se mi líbil neměl zájem a naopak. Poprvé jsem se zamilovala asi v jednadvaceti, líbil se mi, moc. Před ním jsem nikoho neměla, a chtěla jsem "to zkusit". Naléhal na mě a já se nebránila. Spíš jsem k tomu přistupovala jako k věci, ke zkušenosti která mi chybí. Bylo to nepříjemný, nejen poprvé, ale prakticky neustále, nechtěla jsem předstírat, že se mi to líbí a protože on byl sexuálně náruživý tak vztah neměl smysl a rozešli jsme se. Na VŠ jsem měla další krátký vztah a dopadlo to stejně, ani už jsem k němu nechtěla chodit večer, protože jsem věděla, co by mě zase čekalo. Bohužel jsem vždy narazila na kluky, kteří chtěli to jedno a nedokázali pochopit, že já po tom netoužím, udělala jsem to "abych měla pokoj", ale pak jsem si uvědomila postupem času jaká to byla chyba, že takto se vztah nedá udržet, že tím akorát shazuji sama sebe a dělám něco proti své vůli.
Když jsem se s tím svěřila kamarádce, že se mi kluci líbí, ale že nemám zájem o sex tak se mě zeptala jestli nejsem lesba a že je to zvláštní. Možná ano, ale každý člověk je jiný, neodsuzuji někoho kdo bez sexu nemůže žít ale vadí mi proč odsuzuje někdo mě že já bez něj žít dokážu. Ale kdo je vlastně "normální? (vlastně můžu být ráda, že nežiji ve středověku to by mě za jinakost upálili na hranici a za totality zavřeli možná do blázince protože vybočuji z řady, protože individualismus nebyl na místě...) ale to jsem odbočila..
Po VŠ jsem nastoupila do práce, kde jsem většinou od rána do večera. Teď je mi něco málo přes třicet, jsem svobodná, nezadaná, a přiznám se, že moc aktivní nejsem co se týče hledání partnera. Možná mám podvědomě strach, že to zase nevyjde, zažila jsem dost nemilých situací(sexuální návrhy od bývalého zaměstnavatele, učitel autoškoly si pletl řadící páku s mým kolenem, kluk který mě chtěl vyloženě jen na sex ve volných chvilkách, ženatý chlapi co hledali milenku...podotýkám jen že rozhodně nevypadám jako sexbomba..)
Chtěla bych s někým chodit, nerada bych zůstala sama, ale protože jsem introvert a samotářka tak se mi těžko hledá spřízněná duše. Neustále poslouchám řeči, taková hezká a nikoho nemá, ty nechceš mít děti, kdy si někoho najdeš a kolik ti vlastně už je...Oni jen nedokáží pochopit, že netoužím po dětech (zatím) ani po sexu, že chci někoho kdo mi bude oporou,kdo bude mít stejné zájmy, nebráním se mazlení, chci zkrátka s někým žít a nikoli jen přežívat - bez sexu a bez toho neustálého pocitu, že se budu děsit večera kdy na mě někdo bude lézt a dožadovat se sexu a když nevyhovím tak mě počastuje řečmi o tom jak jsem frigidní...Většina mých kamarádek už má rodinu a já jsem stále na svém místě, žádná změna, někdy je to z zbláznění...Nebaví mě povídat si o dětičkách, hodně cestuji a moc mě to baví, jen se tak nějak plácám životem sama..přesto každý den věřím, že to jednou skončí a budu šťastná..
jsem ráda, že jsem našla toto fórum a můžu se svěřit. Prakticky celý život si připadám jiná a pro některé lidi tedy "divná". Postupem času jsem si začala uvědomovat že takových lidí je více, a to mi dodalo sebedůvěru. Na střední škole jsem neměla zájem s nikým chodit, kluci se mi líbili, ale většinou to bylo tak, že ten který se mi líbil neměl zájem a naopak. Poprvé jsem se zamilovala asi v jednadvaceti, líbil se mi, moc. Před ním jsem nikoho neměla, a chtěla jsem "to zkusit". Naléhal na mě a já se nebránila. Spíš jsem k tomu přistupovala jako k věci, ke zkušenosti která mi chybí. Bylo to nepříjemný, nejen poprvé, ale prakticky neustále, nechtěla jsem předstírat, že se mi to líbí a protože on byl sexuálně náruživý tak vztah neměl smysl a rozešli jsme se. Na VŠ jsem měla další krátký vztah a dopadlo to stejně, ani už jsem k němu nechtěla chodit večer, protože jsem věděla, co by mě zase čekalo. Bohužel jsem vždy narazila na kluky, kteří chtěli to jedno a nedokázali pochopit, že já po tom netoužím, udělala jsem to "abych měla pokoj", ale pak jsem si uvědomila postupem času jaká to byla chyba, že takto se vztah nedá udržet, že tím akorát shazuji sama sebe a dělám něco proti své vůli.
Když jsem se s tím svěřila kamarádce, že se mi kluci líbí, ale že nemám zájem o sex tak se mě zeptala jestli nejsem lesba a že je to zvláštní. Možná ano, ale každý člověk je jiný, neodsuzuji někoho kdo bez sexu nemůže žít ale vadí mi proč odsuzuje někdo mě že já bez něj žít dokážu. Ale kdo je vlastně "normální? (vlastně můžu být ráda, že nežiji ve středověku to by mě za jinakost upálili na hranici a za totality zavřeli možná do blázince protože vybočuji z řady, protože individualismus nebyl na místě...) ale to jsem odbočila..
Po VŠ jsem nastoupila do práce, kde jsem většinou od rána do večera. Teď je mi něco málo přes třicet, jsem svobodná, nezadaná, a přiznám se, že moc aktivní nejsem co se týče hledání partnera. Možná mám podvědomě strach, že to zase nevyjde, zažila jsem dost nemilých situací(sexuální návrhy od bývalého zaměstnavatele, učitel autoškoly si pletl řadící páku s mým kolenem, kluk který mě chtěl vyloženě jen na sex ve volných chvilkách, ženatý chlapi co hledali milenku...podotýkám jen že rozhodně nevypadám jako sexbomba..)
Chtěla bych s někým chodit, nerada bych zůstala sama, ale protože jsem introvert a samotářka tak se mi těžko hledá spřízněná duše. Neustále poslouchám řeči, taková hezká a nikoho nemá, ty nechceš mít děti, kdy si někoho najdeš a kolik ti vlastně už je...Oni jen nedokáží pochopit, že netoužím po dětech (zatím) ani po sexu, že chci někoho kdo mi bude oporou,kdo bude mít stejné zájmy, nebráním se mazlení, chci zkrátka s někým žít a nikoli jen přežívat - bez sexu a bez toho neustálého pocitu, že se budu děsit večera kdy na mě někdo bude lézt a dožadovat se sexu a když nevyhovím tak mě počastuje řečmi o tom jak jsem frigidní...Většina mých kamarádek už má rodinu a já jsem stále na svém místě, žádná změna, někdy je to z zbláznění...Nebaví mě povídat si o dětičkách, hodně cestuji a moc mě to baví, jen se tak nějak plácám životem sama..přesto každý den věřím, že to jednou skončí a budu šťastná..