Asexualita jako následek nemoci, traumatu

[longst-diskusni-forum-ocking]

Hezká a oblíbená holka a nemá zájem o sex, jo? Buď kecá nebo je úplně praštěná.

Vítej mezi úplně praštěnými!

Musím přiznat, že tyhle poruchy příjmu potravy jsem si musela vygooglovat, a hned jsem zase užasla, do jakých děsivých pastí nás dnešní posedlost životním stylem chytá. Ale z vlastní zkušenosti bych ti navrhovala zamyslet se nad tím, jestli nejsou příčina a důsledek tvých problémů opačné – jestli z asexuality, se kterou si přirozeně nevíš rady, nevznikly ty stravovací problémy. Já například přišla na terapii s tím, že mám sociální fobii a agorafobii, dělalo mi problémy koupit si lístek do kina nebo zajít do banky, neuměla jsem komunikovat s lidmi. Hned při prvním sezení se ze mě ale začaly řinout úplně jiné věci: že se ve mně perou ta věčně čtrnáctiletá nedotčená panna a sedmadvacetiletá žena, která by měla toužit po partnerství, ale nemůže se k tomu přinutit a zklamává tím všechny kolem sebe, hlavně rodiče. Když jsem po čase přijala asexualitu jako fakt a jako svoji pravou identitu, většina těch sociofobních projevů ustoupila.

Taky ale pořád bojuju s okamžiky, kdy bych svoje tělo nejradši vrátila do té asexuální předpubertální podoby. Občas jsem fantazírovala o tom, že si nechám amputovat prsa (pro jiné ženy noční můra) nebo že zas budu vážit 40 kilo a zmizí mi "ženské" boky. Jsou to jen extrémní únikové fantazie, ale samozřejmě velice výmluvné. Naštěstí jsem od přírody štíhlá a chlapecká, kdybych měla velká prsa a boky, asi bych to psychicky nesla těžce.

A na homosexuály jsem přímo radar. Když mě muž políbí na tvář a já neztuhnu jako solný sloup, je skoro jisté, že je gay. :pgrin:

Takže rozhodně nejsi sama a věř mi, nároky rodičů nebo okolí jsou nepříjemná věc, ale když se smíříš sama se sebou, najednou ti nebudou připadat zdaleka tak důležité jako tvoje vlastní právo na štěstí! Pokud si jednou budeš přiměřeně jistá, že o sex nestojíš, klidně to říkej a vyžaduj od lidí, ať to uznají. Možná je nepřesvědčíš, ale aspoň k tomu řekneš svoje...

To je docela zajímavá úvaha, takhle jsem nad tím ještě nepřemýšlela, že by z potlačené asexuality mohly vzniknout právě ty poruchy příjmu potravy...Jenže co si vzpomínám, v dospívání jsem s tím žádný problém neměla, sexualitu jsem brala jako něco přirozeného, co přijde s prvním partnerem a jako každá normální holka ovlivněna médii a pop-kulturou, která ti nutí sex jako každodenní skvělý zážitek, se na to přirozeně těšila. Že přijdou problémy už v prvním a dalším následujícím vztahu by mě nikdy nenapadlo, přičemž problém nebyl v sexu jako takovém, ale právě v tom jejich chování ke mně. Holt ti první partneři dokážou teprve formující se psychiku sotva dospělé ženy ovlivnit více, než čekáme, ne-li na celý život:) Domnívám se totiž, že kdyby ty mé první zážitky nebyly tak traumatizující, nejspíš bych dnes asexuálkou nebyla. Ale kdo ví, ty prolémy s jídlem by přišly tak jako tak, nejspíš je to přirozený důsledek všeho navzájem.

---

To se stává často, že sexualita je ,,potlačená" traumatem nebo nemocí, logicky to není aktivita pro život důležitá, tedy pro přežití, a pokud organismus není OK, musí jí šetřit na podstatnější věci:-)

Jako většina z ,,nás" mám taky radar na homosexuály, a můj bratr jím je:-) Když jdeme po ulici a já třeba řeknu, jé to je sympatickej pěknej kluk, bratr odvětí, jo a je gay:-)

Jinak psychicky jsem na tom již lépe, ale problémy s jídlem byly, když tělo začíná přitahovat druhé pohlaví a jeden na to vlastně není psychicky připravený, je to jako by tělo nekorespondovalo s duší, vevnitř je vlastně něco ,,dětinského", dětského a navenek fyzického, dospělého, říkající - jsem připravená..., občas, tedy často prý vysílám ,,lákací" signály, ale ono je pro chlapy snad lákací skoro všechno:-)
Těch 40 kilo jsem měla ve 20 letech, takže jasné, že jsem se potácela v anorexii, ona ta potvora sice už nevyhrává, ale přesto v té hlavě stále sedí.
Jeden se musí hlavně srovnat sám se sebou...

To je na tom právě to nejtěžší, přijmout sama sebe a své tělo takové, jaké je. Jenže proč, když to vždy může být lepší, že? A ty myšlenky ne a ne vyhnat z hlavy, i když už jsem oficiálně zdravá, pořád mi to bude v hlavě přepínat do modu "hubni, budeš šťastnější". I když si naprosto racionálně uvědomuji, jaká je to blbost a mám hrůzu z toho, že do toho spadnu znovu, což není nic těžkého...Tak hodně sil a pevné vůle!