06. 04. 2011, 19:18:41
tak nějak to vidím podobně,jako Arthur.Rok od roku,co jem sama,pozoruju,že je mi stále dobře.Mám své smutné chvilky,ale myslím,že jsou spíš způsobeny závistí,než potřebou,páč mě to vždy přejde.Vidím,že jiní mají své drahé polovičky a tak se mi jednou za čas zachce taky někoho mít.jenže zastávám názor,že pokud člověk někoho miluje,miluje ho takového,jaký je,tudíš nemá potřebu ho měnit a to ani po čase a pokud to začne nějakým způsobem skřípat,má se člověk zachovat podle hesla "pokud miluješ,necháš jít".Tzn. že jeden nemůže být přece šťastný,pokud není šťastný ten druhý.Což se velmi těžko dodržuje.Je fajn znát co můžeme udělat pro to,abychom byly šťastni,než očekávat,co udělá druhý pro naše štěstí.Mě přijde víc sobecký (příklad) být ve vztahu s někým,kdo rád pije a zakazovat mu to,ikdyž to myslím pro jeho dobro.Vždyť mě nikdo nenutí s ním být a pokud ho miluju,jdu mu z cesty.Samozřejmě,že ho v tom nebudu podporovat,ale pokud je šťastný,je to jeho volba a já mu můžu maximálně přát,aby se mu nestalo nic zlého.
....mysli srdcem,ciť s rozumem....