15. 11. 2010, 01:43:31
Konečně jsem našla místo, kde se mohu bez obav z nepochopení a údivu vypsat ze svého příběhu bohužel zkrachovalého dlouholetého vztahu. Za všechno může můj odmítavý postoj k sexu, to byl spouštěcí element neustále se horšícího vzájemného vztahu s mým přítelem, později manželem, mým druhým intimním partnerem.
Můj první vztah skončil bezmála po roce, důvodů bylo víc, pro mě také jeden zásadní - nechuť dotýkat se a potit se na těle toho druhého. Jak náš vztah zrál, ve mě stále sílil odpor k sexu a tak jsem se snažila najít nějaký rozumný důvod PROČ a doufala jsem, že se to dá nějak léčit. Můj gynekolog mi po absolvování hormonálních testů sdělil, že jsem zřejmě frigidní a nasadil hormonální léčbu. Bohužel nezabrala!
Na počátku druhého vztahu jsem partnera sice upozornila, že jsem frigidní, ale bral to s nadsázkou. Je pravdou, že první měsíce našeho vztahu tomu nic nenasvědčovalo, ale jak šel čas, zase jsem začala mít ten nepříjemný pocit a musela jsem se přemáhat pokud šlo o sex. A tak frekvence našich sblížení byla čím dál tím menší. Zkusili jsme pár sezení u sexuoložky, ale bezvýsledně a mně to začalo být stále více odpornější. Jen při myšlence na sex se mi začalo dělat zle od žaludku a když náhodou něco proběhlo, tak mě to stálo ohromné přemáhaní a žádný požitek se nedostavil, spíše naopak, byla jsem ráda, že to mám za sebou. Po porodu jsem nezačala brát antikoncepci, proč taky, kvůli sexu jednou za měsíc a tak jsme provozovali přerušovanou soulož, jenže když jsem ucítila zápach spermatu, bylo mi skutečně na zvracení. Byla jsem z toho nešťastná, ale partner mě přesvědčoval, že po třicítce se to změní (blbost) a nebo že se to změní po porodu (další blbost, je to ještě horší). Žádný zvrat u mě nenastal ani po prodělání obého a tak byl sex 2x měsíčně, pak jednou, pak jednou za čtvrt roku, za půl roku a pak vůbec, což muselo nutně poznamenat náš vztah, zpočátku milenecký, pak manželský.
Manžel se jakoby měnil, nebo já?, začal ke mně bývat nepříjemný, strohý a úsečný. Z práce chodil dlouho po ukončení prac.doby, jak jsem se později dověděla, radši poseděl déle s kamarády, co taky doma, že? když není sex! Začal být víc než upřímný ve svých komentářích směřovaných ke mně a to jsem prý měla za to, že jsem ho odmítala, takže jsem se tomu vlastně nesměla divit, že se tak chová. Trvalo to několik let, natrápila jsem se strašně, probrečela spoustu nocí a svalovala na sebe vinu, že jsem původcem rozkladu našeho manželství, že za všechno můžu.
Před dvěma lety začal manžel pracovat na ŽL, první měsíce se nedařilo, tak tedy nepřispíval do rodinného rozpočtu. Brala jsem jako samozřejmé, že to musím táhnout nějakou dobu sama a samozřejmě za něho zaplatím jeho povinné výdaje, když na to podle jeho slov nevydělal a tak jsem mu ze svého platu platila i sociálku, zdravku, telefon. No celkem nakládačka pro mě, ale tak to trvalo celý, pro mě dost vyčerpávající, rok. V práci jsem dělala přesčasy, abych vyšla s penězi a vracela jsem se večer. Dcerku jsme měli u babiček nebo se staral manžel, ale neměl příliš volna z práce, přestože prý stále nevydělával. Ke konci roku jsem musela říct verdikt: Buďto konečně začneš přispívat na domácnost nebo běž! (stálo mě to hodně odvahy a sebepřemáhání, protože ač jsme neměli sex už velmi dlouho, ač byl na mě mnohokrát nepříjemný a nevybíravý, měla a vlastně mám ho stále ráda). Manžel byl 4 měsíce na ÚP a pak začal znovu jinou práci na ŽL, začalo se mu dařit, ale první měsíc domů peníze nedal, chápala jsem to, než si našetří do začátku, jenže další a další měsíc zase nic a to vydělával slušně. Tak jsem zopakovala tu větu z konce roku a on se toho chytil a odešel. Prý se celý předchozí rok snažil být ke mně milý a čekal odezvu, samozřejmě že ve formě fyzické odměny, a už to nehodlá dál trpět, lepší už to stejně nebude, takže NAZDAR!
A tak já po roce a půl finančního tažení zůstala bez úspor sama s dcerou a manžel se rozhodl a začal posílat měsíčně jakousi částku na můj účet, ovšem když "zrovna nemá", tak SORRY, pošle jindy, možná!?
Jsou to čtyři měsíce, emoce z větší části pominuly, nicméně to beru jako svou prohru v boji o dobrou rodinu, manželství. Ale jinak to asi dopadnout nemohlo v soužití s "normálním" chlapem. Pořád jsem se snažila přesvědčovat, že sex není ve vztahu nejdůležitější, ale skutečně JE!
Bohužel já si opravdu nedovedu a ani nechci představit další vztah, který by měl přerůst až k intimnímu sblížení, nemám chuť ani potřebu. A i když se ráda kouknu na hezkého muže, při myšlence, že bych se s ním seznámila a on po mně chtěl něco víc než jen objetí a polibky, zájem opadává.
Pokud se zde nenajde někdo s podobným příběhem, kdo mě pochopí, alespoň jsem se mohla vyventilovat a je mi najednou líp! Přeji všem HEZKÝ ŽIVOT! ... třeba ve dvou
Můj první vztah skončil bezmála po roce, důvodů bylo víc, pro mě také jeden zásadní - nechuť dotýkat se a potit se na těle toho druhého. Jak náš vztah zrál, ve mě stále sílil odpor k sexu a tak jsem se snažila najít nějaký rozumný důvod PROČ a doufala jsem, že se to dá nějak léčit. Můj gynekolog mi po absolvování hormonálních testů sdělil, že jsem zřejmě frigidní a nasadil hormonální léčbu. Bohužel nezabrala!
Na počátku druhého vztahu jsem partnera sice upozornila, že jsem frigidní, ale bral to s nadsázkou. Je pravdou, že první měsíce našeho vztahu tomu nic nenasvědčovalo, ale jak šel čas, zase jsem začala mít ten nepříjemný pocit a musela jsem se přemáhat pokud šlo o sex. A tak frekvence našich sblížení byla čím dál tím menší. Zkusili jsme pár sezení u sexuoložky, ale bezvýsledně a mně to začalo být stále více odpornější. Jen při myšlence na sex se mi začalo dělat zle od žaludku a když náhodou něco proběhlo, tak mě to stálo ohromné přemáhaní a žádný požitek se nedostavil, spíše naopak, byla jsem ráda, že to mám za sebou. Po porodu jsem nezačala brát antikoncepci, proč taky, kvůli sexu jednou za měsíc a tak jsme provozovali přerušovanou soulož, jenže když jsem ucítila zápach spermatu, bylo mi skutečně na zvracení. Byla jsem z toho nešťastná, ale partner mě přesvědčoval, že po třicítce se to změní (blbost) a nebo že se to změní po porodu (další blbost, je to ještě horší). Žádný zvrat u mě nenastal ani po prodělání obého a tak byl sex 2x měsíčně, pak jednou, pak jednou za čtvrt roku, za půl roku a pak vůbec, což muselo nutně poznamenat náš vztah, zpočátku milenecký, pak manželský.
Manžel se jakoby měnil, nebo já?, začal ke mně bývat nepříjemný, strohý a úsečný. Z práce chodil dlouho po ukončení prac.doby, jak jsem se později dověděla, radši poseděl déle s kamarády, co taky doma, že? když není sex! Začal být víc než upřímný ve svých komentářích směřovaných ke mně a to jsem prý měla za to, že jsem ho odmítala, takže jsem se tomu vlastně nesměla divit, že se tak chová. Trvalo to několik let, natrápila jsem se strašně, probrečela spoustu nocí a svalovala na sebe vinu, že jsem původcem rozkladu našeho manželství, že za všechno můžu.
Před dvěma lety začal manžel pracovat na ŽL, první měsíce se nedařilo, tak tedy nepřispíval do rodinného rozpočtu. Brala jsem jako samozřejmé, že to musím táhnout nějakou dobu sama a samozřejmě za něho zaplatím jeho povinné výdaje, když na to podle jeho slov nevydělal a tak jsem mu ze svého platu platila i sociálku, zdravku, telefon. No celkem nakládačka pro mě, ale tak to trvalo celý, pro mě dost vyčerpávající, rok. V práci jsem dělala přesčasy, abych vyšla s penězi a vracela jsem se večer. Dcerku jsme měli u babiček nebo se staral manžel, ale neměl příliš volna z práce, přestože prý stále nevydělával. Ke konci roku jsem musela říct verdikt: Buďto konečně začneš přispívat na domácnost nebo běž! (stálo mě to hodně odvahy a sebepřemáhání, protože ač jsme neměli sex už velmi dlouho, ač byl na mě mnohokrát nepříjemný a nevybíravý, měla a vlastně mám ho stále ráda). Manžel byl 4 měsíce na ÚP a pak začal znovu jinou práci na ŽL, začalo se mu dařit, ale první měsíc domů peníze nedal, chápala jsem to, než si našetří do začátku, jenže další a další měsíc zase nic a to vydělával slušně. Tak jsem zopakovala tu větu z konce roku a on se toho chytil a odešel. Prý se celý předchozí rok snažil být ke mně milý a čekal odezvu, samozřejmě že ve formě fyzické odměny, a už to nehodlá dál trpět, lepší už to stejně nebude, takže NAZDAR!
A tak já po roce a půl finančního tažení zůstala bez úspor sama s dcerou a manžel se rozhodl a začal posílat měsíčně jakousi částku na můj účet, ovšem když "zrovna nemá", tak SORRY, pošle jindy, možná!?
Jsou to čtyři měsíce, emoce z větší části pominuly, nicméně to beru jako svou prohru v boji o dobrou rodinu, manželství. Ale jinak to asi dopadnout nemohlo v soužití s "normálním" chlapem. Pořád jsem se snažila přesvědčovat, že sex není ve vztahu nejdůležitější, ale skutečně JE!
Bohužel já si opravdu nedovedu a ani nechci představit další vztah, který by měl přerůst až k intimnímu sblížení, nemám chuť ani potřebu. A i když se ráda kouknu na hezkého muže, při myšlence, že bych se s ním seznámila a on po mně chtěl něco víc než jen objetí a polibky, zájem opadává.
Pokud se zde nenajde někdo s podobným příběhem, kdo mě pochopí, alespoň jsem se mohla vyventilovat a je mi najednou líp! Přeji všem HEZKÝ ŽIVOT! ... třeba ve dvou