A je to.

[Ilm-diskusni-forum-atar]

Otázkou je, proč chceš to "na stejné vlně" pochopit? Nestačí, když to umíš rozeznat? Já vím, že tady na fóru je spousta lidí, kteří neustále zkoumají a nemají klid, dokud nezjistí, jak co funguje. Já k nim ale bohužel nepatřím. Mně obvykle stačí, že to funguje. A že to nějak (intuitivně) umím použít.
K tomuhle mě napadá ilustrační příklad z jazyků: kdo ovládá jazyk lépe než rodilý mluvčí? Ale zkus rodilému mluvčímu nadhodit nějaký problém nebo chybu a chtěj po něm, aby ti vysvětlil, jak to funguje, proč je to takhle, proč výraz X je správně, zatímco výraz Y použít nejde. Kolik lidí ti bude umět (uspokojivě) odpovědět?

Podle čeho posuzuješ míru vnímavosti? Rozum nemusí (a ani by neměl) pojmout všechno. Jeden moudrý člověk řekl, že pocity jsou nápověda ve chvílích, kdy rozum ještě nezaujal potřebné stanovisko. Na vztahy to myslím platí obzvlášť.

[blay-diskusni-forum-mund]

Moudrost bych s IQ nezaměňoval, řekl bych že to bude spíše něco co je umožněno jistou pokorou a přemýšlivostí.

Stejnou vlnu chci pochopit proto, že intuitivně mi to nefunguje vždy nejlíp. A protože nemám zrovna moc na výběr, přistupuju k tomu poněkud opatrně. Dlouhá léta jsem si vůbec nepřipouštěl že ty moje zvláštnůstky jsou takový problém, ale už mi došlo, že to problém je a velký. Takže přehodnocuju přístup k věci. Navíc už nevěřim na nějaký romantický vzplanutí, daleko reálnější mi přijde "sňatek z rozumu." Vzplanutí u mě vždy končilo nezdarem.

Vnímavost mám na mysli ve smyslu vědomém. Podvědomí a intuice mohou, ale taky nemusí mít pravdu. Řekl bych, že stejně jako jiné schopnosti, i intuice je určitá schopnost, kterou má někdo lepší a někdo horší.

Příklad s rodilými mluvčími je snad jeden z mála, který na mne platí. Nikdy v životě jsem nepsal hrubky, vždy jsem věděl jak co napsat správně, ale za boha netuším odkud to vím. Sečtělý nejsem a z nějakých větných nebo kdovíjakých rozborů jsem měl zásadně za pět. Z diktátů zásadně za jedna. Asi jsem vyplýtval intuici na češtinu

Honza

[ad-diskusni-forum-evr]

Pokud má někdo nízké IQ, moc moudrosti bych u něj nehledal. Ale snad zkušenosti.
Ty jsou samozřejmě také důležité, jenže je důležitá i optika jakou na ně hledíš.
Prostě ta určitá pokora a nesobectví by měla v dobrém vztahu existovat.

Hodně píšeš o sobě, a o tom co ty...
Neznám tě, je mi jasné že se zde snažíč co nejšíř rozprostřít to co tě trápí... což je pochopitelné...
Ale mezi řádky se mě zdá, že sebe poněkud upředňostňuješ. Což je pro vztah problém.

No, je to jen povrchní dojem, vůbec tě neznám, jen analyzuji tvá slova, tak třeba se v odsudku mýlím...

Ale už jen to, že o tom přemýšlíš, je na druhou stranu docela fajn...

[blay-diskusni-forum-mund]

Těžko se nějak hájit

Je pravda, že postupem času jsem se zformoval tak, že s dobrotou poněkud šetřím.

Ale ne ve vztahu ke svým blízkým, to v žádným případě. Stejná měřítka/nároky předpokládám, že bude aplikovat i protějšek. Neumím si představit, že bych byl ve vztahu s někým, kdo mně bude pořád ustupovat. Čas od času se někdo takovej vyskytne, což je u těch mých úchylek relativně běžnější, ale právě tohle bych nesnesl. I proto na svoje úchylky rezignuju, dělení rolí na dom/sub je až příliš časté.

Z mojí strany nejde o upřednostňování. Jsem pouze toho názoru, že úlohou vztahu by nemělo být přijít o všechno co mám rád a zabývat se jakýmsi nesmyslným kompromisem, který nebaví ani jednoho. Zejména ze světa klasickýho manželství jsem slyšel mnoho vyprávění typu "Jó, kdysi jsem dělal tohle a onohle hobby, ale manželka to nechce, tak jsem toho nechal..."

Já nemám a nebudu nikdy mít děti. Život je nutno něčím naplnit. Tak když už mám nějaký zásadní hobby, kterýmu jsem dosud obětoval docela dost, těžko se smířím s představou, že to jen tak opustím. Proto si myslím, že někdo s aspoň trochu podobnými zájmy bude mít spíš pochopení. Stejně jako já budu mít pochopení a budu ho podporovat v jeho zájmech. Ale pokud jeho zájmům neporozumím nebo on mým, půjde vždycky jen o prázdná slova.

Máš pravdu v tom, že si nejsem jistej, zda bych se svojeho hobby dokázal pro někoho úplně vzdát. Strašně by mě to bolelo a na věky by mě to mrzelo. Tady se asi kousek sobectví odehrává. Ale nemůžu si pomoct - nemůžu být nesobeckej do té míry, že ztratím sám sebe. Dokážu udělat hromadu kompromisů, ale některý věci si nenechám vzít nikdy.

Jenomže třeba se pletu a v mojem náhledu je nějaká zásadní chyba. Proto se tady taky svěřuju, protože tuším, že něco dělám špatně, ale nevím co.

Honza

[Yk-diskusni-forum-ka]

Život nejde naprogramovat, ale jde ovlivnit vůlí. Rozhodnutí směrem k pohodlnosti, nebo ke splnění momentálních rozmarů se většinou zpětně nejeví jako moc šťastná, pro sebe ani pro okolí. Naopak snaha o užitečnost taky nevede ke spokojenosti, je třeba najít nějakou neškodnou cestu bez zacházení do extrémů.
Taky jsem obětoval množství času hledání dokonalosti, ale splněná přání jsou vždy ve výsledku jiná, než jak jsem si je představoval, a jen otevírají další cíle. Zdá se mi, jako bych konečně přicházel na to, že umění života spočívá v tom, umět si užívat všechno, co svět nabízí, ať už to v tu chvíli vypadá lákavě, nebo ne. Uvědomění je důležité, ale následný přenos do praktického používání je těžší. Opravdu spokojení lidé jsou asi jen ti, kteří se umí radovat z maličkostí, a neúspěchy ihned zapomínají. Říká se, že většina našich myšlenek nejsou fakta, jsou to pouhé myšlenky. To by znamenalo, že máme svůj svět z velké části ve svém vlivu.

[raind-diskusni-forum-ragon]

Jak to, že partneři nemají nic jako společný projekt? Představovala bych si, že VŠICHNI partneři mají společný projekt: totiž žít v míru a harmonii, bok po boku, až do smrti. (Ano, říkají mi, že jsem idealistka.)

Skvělá definice ideálního vztahu.
Jenže ďábel se skrývá v detailu. V tomto případě v tom, že dva vlastníci tohoto společného projektu (předpokládám, že se na něm vědomě shodli) by zároveň neměli mít žádné další, společně nesdílené vášně, které by pro ně byly stejně důležité.

Myslím, že ono naladění na společnou vlnu je o empatii, která nám dá poznat, kdy máme věnovat pozornost svému partnerovi a jeho radostem a starostem, a kdy se naopak věnovat sobě a svým výsostným zájmům. A empatie (nebo vnímavost, chcete-li) může být nižší nebo vyšší, ale to se dá časem změnit, pokud je vůle ke změně.

[ad-diskusni-forum-evr]

Tak nikdy nemůže být všechno ideální. To je přece jasné.. a myslím že by to pak také přestalo být zajímavé.
Třecí plochy jsou fajn, a jisté mantinely potřebují oba partneři.
A samozřejmě by měl mít každý i něco svého, co jej nabíjí.
A zároveň i něco společného, třeba sport , cestování... ani bez toho to nejde. Je to holt fuška najít si tu pravou polovičku.
Taky to mnohdy dlouho trvá, ale ten kdo nehledá, těžko něco najde.

Já vím že to zní jako povšechné kecy... jenže už nějaké zkušenosti mám, a tak snad i vím že to tak nějak je.

Nepátrám po tom co, a proč... Mám už věky kolem sebe fajn lidi, a i když absolutně nevím čím jsem si je zasloužil, neřeším to...
Je to v té rovnici neznámá, kterou snad ani řešit nechci.

Prostě co se týče vztahů, nedá se to nikdy dlouhodobě zajistit a spočítat.
U asexuálů je ta potřeba citu citelnější , holt někdy ta samota zabolí.

Ale právě o to víc by člověk neměl kalkulovat, a bez vypočítvosti, ukázat jaký je.
Když si nesednete zpočátku, je to lepší než postupné objevování chyb a pozdější rozchod.

Myslím že mnoho lidí to tak ale brát nebude, a raději se ve vztahu nejdřív přetvařují, prostě trošku jako ,,když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají".
To já to vyvalím hned, jaké jsem hovado.. buď uteče, nebo zůstane ještě chvíli... a pak snad už může být dotyčná oběť už jen příjemně překvapována.

To však kalkulace není, to je kvůli tomu že nemám čas se zabývat zbytečným budováním nějakého vzahu, co by byl založen na počátečních falešných doměnkách.

Ale zase musíme znát hranice... třeba moje bývalá přítelkyně byla vegetariánka, a což není dobré pro trávení, ale absolutně odmítala vůbec jen uvažovat o tom, že by prděla. Všechno to vždycky bylo na mě, protože prý princezny neprdí. Mohla ot být i řachanda jak z křižníku Aurora, ale ona to nebyla.

Někoho by to asi dostalo, a věřím že by to zavdalo podnět i hádkám, ale my to brali v pohodě, vždyť život je hra. Tohle je fajn recept, snažit se co nejmíń věci hrotit, vždyť s odstupem času většinou zase tak důležité nebyly.

No, a navíc mám jistotu že si to tady nepřečte protože neumí příliš česky, a nakonec i kdyby jo, stala se z ní výborná kamarádka. Tak na to prdím.

[ray13]

Ahoj...
Zajimavy je pro me to, co pises o ty hypoteticky situaci s zidli.. Vlastne je to pro me jedna z vyraznejsich otazek, na kterou sam v sobe hledam odpoved. Skutecne potrebuju, aby muj partner projevoval jakoukoliv miru nadseni ci radosti z veci, kterym se venuju, ktere vytvorim? Neni to nahodou jen jakasi znamka slabosti ve me samotnem, nejaky sebemensi projev neduvery v to, co ja sam delam?
V soucasne dobe jsem celkem dost tvurci a za nejakou dobu uz jsem se odnaucil prezentovat a sdilet cokolikv lidem/s lidmi, o kterych mam pocit, ze by je to melo zajimat, protoze jsou to treba moji blizci pratele.. Co si budem povidat, vzdycky z deseti prijdou dva ci jeden... Ale je spousta dalsich lidi, ktere neznam a to, co delam je zajima.
A v partnerskem vztau to vnimam asi podobne. A vlastne v nem potrebuju jeste neco daleko jemnejsiho a nepatrnejsiho, co nas udrzi dohromady, krom osobnich partnerskych filosofii a nedejboze ocekavani. Stejne jako jsou lidi sex-normativni, maji obcas pocit, ze lecjaka mala odchylka je problem. Treba to, ze pri rozhovoru obcas dokaze spadnout retez a hned je problem, ze chvili mlcime.. To je jen jeden z prikladu.
Jistym zpusobem asi neverim na tyhle vsechny faktory, jako na pomyslne vtahove lepidlo. Myslim, ze kazdej musi stat pevne za sebou a nezazlivat tomu druhemu, ze zrovna treba nepochopil moji naprosto revolucni novou basnicku a dokonce si o ni treba dovolil rici, ze mu prijde blba.. Pouze sam za sebe rikam, dva lidi spojuje neco hlubsiho.. Neco co ucitim, ikdyz se na sebe budem jen hodinu mlcky divat..
Hrube receno "budu stastnej, kdyz uvidim, ze jsi stastnej z toho, ze se ti neco povedlo.. obecne. Ale nechtej sakra po me at te obdivuju za to, jakou jsi udelal peknouo vidlicku. Aha promin, myslel jsi zidlicku? - sikovnej kluk!" ... vnitrni monology tohoto typu jsem skutecne v partnerskem vztahu mival..

[blay-diskusni-forum-mund]

S tim vnitřnim monologem mi to pořád připadá jak ty dva suverénní státy... Neříkám samozřejmě, že někomu zazlívám nepochopení. Na to je pozdě, to si má člověk rozmyslet než k sobě druhýho připoutá. Ale jak bych to řekl... pro to svoje hobby hořím poněkud více než by odpovídalo běžnému označení "hobby." Myslím na to skoro pořád, úplně mě to pohltilo. Představa, že tento můj zcela zásadní vnitřní svět bude partnerovi úplně cizí a budeme sdílet jen standardizované věci jako je sport nebo cestování, mě děsí svým chladem a izolovaností. V tomhle to asi je - ono to není jen nějaké hobby, které mohu kdykoliv odložit. Ač nejsem nějakým umělcem (v obvyklém smyslu,) přesto mě to spaluje a sžírá. Nejde to oddělit, vypnout. A z toho právě pramení můj pocit, že by partner měl aspoň trochu chápat co prožívám, protože to prožívám většinu času.

Takto to zní že vlastně nikoho nepotřebuju, rozumím. Ale taky to tak není. Je sice hezký si tzv. stát sám za sebou, ale dospěl jsem postupem času k poznání, že jakákoliv činnost, není-li sdílena s jinou živou duší, ztrácí časem smysl. Vždyť všechno jde relativizovat a pokud je člověk hloubavej a pochybující, nemůže se mu přeci stát, že bude vnitřně absolutně, nezdolně a bez ohledu na okolí přesvědčen o mistrovství svojeho díla nebo konání.

Proč tohle očekávat od partnera? No protože s ním člověk tráví nejvíc času. Přijde mi divné být v různých situacích úplně jiným člověkem. Abych byl stále stejný a neubližoval přitom partnerovi, myslím že by nějaký průnik těch dvou světů být měl, aby on z toho taky něco měl. S bývalým jsme tohle moc neměli a nakonec šlo často jen o dva souběžné monology, každý o tom svém. Starání a zájem dlouhodobě nevydržely, pochopení se nedostavilo... Zbylo leda to cestování, což byla v našem případě z nouze ctnost.

Je takových věcí a niterných témat, který by člověk tak rád sdělil... ale není komu! Když tomu partner neporozumí, pak je člověk vlastně stejně sám, byť formálně s někým.

V každém případě Vám všem velmi děkuju za komentáře a názory. Ač se možná zdá, že si stále melu svoje, musím říct, že pár podnětů k dalšímu přemýšlení jsem si odsud odnesl. Jen je zatím v sobě nemám zpracovány, některé přijmu, jiné třeba ne. Vaše dobře míněné rady však určitě nepřišly vniveč. Ještě jednou děkuju.

Honza

[ad-diskusni-forum-evr]

to blaymund

Každopádně o tom asi fakt zapřemýšlej... už jen to jak požaduješ aby partner s tebou sdílel tvůj zápal a chápal to co vytváříš... to fakt je asi dost těžký.

Já sám se živím ve velké míře výtvarničinou, a takovou věc bych od lidí nikdy nemohl chtít.
Jasně že když se někomu líbí obraz, natolik že za něj zaplatí a nebo si koupí knížku, je to super, ale často vedu debaty s lidma o tom co jsem stvořil, a nikdy to není stejné.
Každý má své chápání, svůj úhel rozhledu, názor na zpracované téma se mnohdy liší... nikdy jsem nenarazil na člověka s totálně stejným vnímáním.
Mimochodem, často se mi stává že největší úspěch má věc která se mi nelíbí.

Tak ti držím palce při hledání, ale nad bude lepší kdyby jsi se pokusil naklonovat.