(21. 07. 2020, 11:34:49)Irkara Napsal(a): Zdravím, ani nevím jak začít. Je toho tolik co bych chtěla říct, ale zároveň nechci říkat nic. Takže asi začnu s tím jak to všechno začalo. Jako teenager jsem nikdy neprojevovala touhu po vztazích. Myslela jsem si, že prostě potřebuju víc času než ostatní. Nikdy jsem nechápala holky co slintaly nad fotkami svalnatých chlapů bez trička. Se mnou to nic nedělalo. Nikdy jsem nechápala touhu se s někým vyspat na základě vzhledu. Nikdy jsem k nikomu nepocítila tělesnou přitažlivost a přišlo mi to tak normální. Já si připadala naprosto normální. 
Dokud jsem se nenachomýtla k prvnímu vztahu. Přišla jsem k němu v osmnácti tak trochu jako slepá k houslím. Nepřitahoval mě, nebyla jsem zamilovaná, ale bylo to něco nového, tak jsem to chtěla zkusit. A tehdy jsem zjistila že sex je pro mě nepříjemná, mokrá věc, která bolí, ale jinak se mi vztah líbil. Ani jsem nad tím moc nepřemýšlela, zpětně mi připadá že jsem se tomu chtěla prostě vyhnout. 
A tak jsem se vrhla do druhého vztahu. Opět to bylo na základě toho, že partner projevil snahu a já prostě svolila. Jenže ta věc se sexem se nezměnila. Byla to pro mě jen nepříjemná povinnost a po roce jsem k němu získala absolutní odpor. Na základě toho mi vadí i veškeré dotyky, které by mohly sexu předcházet. Jenže přítel mě miluje a chce se mnou zůstat i přes to, že sex máme jednou za pár měsíců a já mu nechci ublížit rozchodem. Jenže mám opravdu odpor ke všem intimnostem a on je romantická duše, která se ráda dlouze objímá atd... Snažila jsem se o tom s ním mluvit, jenže on tomu moc nerozumí a i když to o mně ví, tak se nic moc nemění. A tak jsem nešťastná. Závidím heterosexuálům co nemají k sexu odpor. Chtěla bych být "normální" a nemuset tohle řešit a mít s někým intimní a fyzický vztah, jenže to se nestane. 
Zrovna dneska jsem svolila abychom sex měli a jen stěží jsem se potom nerozbrečela. Ani nevím proč. A došlo mi, že ani nemám si s kým o tom popovídat, že se nemám ani komu svěřit. Cítím se tak hrozně sama a že je se mnou něco špatně. A tak jsem našla tohle fórum a svěřím se s tím alespoň internetu. Doufám že zde najdu pochopení a lidi kteří jsou naladěný na stejnou vlnu. Gratuluju všem, kdo se prokousali až sem a zároveň děkuju.

(21. 07. 2020, 11:34:49)Irkara Napsal(a): ... Dokud jsem se nenachomýtla k prvnímu vztahu. Přišla jsem k němu v osmnácti tak trochu jako slepá k houslím. Nepřitahoval mě, nebyla jsem zamilovaná, ale bylo to něco nového, tak jsem to chtěla zkusit.
...
A tak jsem se vrhla do druhého vztahu. Opět to bylo na základě toho, že partner projevil snahu a já prostě svolila.
...
A došlo mi, že ani nemám si s kým o tom popovídat, že se nemám ani komu svěřit. Cítím se tak hrozně sama a že je se mnou něco špatně...

(21. 07. 2020, 22:50:49)Irkara Napsal(a): ... ale moc nevím jak by to s tím mohlo souviset.

(21. 07. 2020, 22:50:49)Irkara Napsal(a): Problém je jednoduše ve mně, protože jediný na co dokážu při intimnostech myslet je to, kdy to skončí a já zas budu mít klid. To jsem měla i u předchozího partnera...

PS. Jsem ráda, že je tu někdo, kdo má taky rád zvířata, hlavně psy.