Částečně asexuální pedofil

Ahoj.

Nějakou dobu už pročítám tohle fórum a konečně jsem se odhodlal se vám představit.

Jmenuji se Tony a je mi 22 let. Už dlouhou dobu pozoruji, že nejsem tak úplně normální.
Odjakživa jsem uzavřený, samotářský a je pro mě těžké se s někým sblížit. Tedy, různých kamarádů a známých mám dost, ale toho opravdového, nejlepšího, komu bych mohl plně důvěřovat a řešit s ním všechny své problémy, takového jsem nikdy neměl.
Nikdy mě taky tolik nezajímaly holky, jako ostatní kluky v mém věku. Možná jsem se pomaleji vyvíjel, začaly mě trochu víc zajímat asi ve 14 letech, ale stejně to nebylo ono. Na střední jsme byli skoro samí kluci a já s nima neměl nic společného. Nelákaly mě ani holky, ani chlast. Až kolem 18 let jsem si začal všímat, co se mi vlastně doopravdy líbí. V nějakých 20 letech jsem si naplno připustil, že mám rád děti tak nějak jinak, a všechno najednou začalo dávat smysl.
V současnosti si ale všímám ještě jedné složky své sexuality a to, že se u mě vlastně ta sexualita až tolik neprojevuje, což mě přivedlo sem.

K dospělým holkám mám docela neutrální vztah. Když se s nějakou bavím, chovám se k ní asi podobně jako ke klukovi. Když je ta holka "sexy" se vším, co se správným chlapům líbí, cítím se s ní spíš nepříjemně. Představa jakýchkoliv sexuálních aktivit s ní mě přinejmenším neláká, pokud přímo neděsí.
Zřídka se najde i dívka, která se mi líbí pro svou přirozenost a něco těžko definovatelného, ale i ona se mi líbí spíš esteticky, než že by mě přitahovala sexuálně. Nevím, jestli bych se dokázal do dospělé dívky zamilovat.
Nejkrásnější jsou pro mě holčičky, nejvíc se mi líbí asi osmi až desetileté. Jako pedofil k nim samozřejmě cítím erotickou přitažlivost. Líbí se mi ty jemné rysy v obličeji, nedbalá a přirozená krása, čistota, upřímnost. Líbí se mi jejich hlásky, smích, dovádění. Jednoduchost dětského světa. Rád bych byl v častém kontaktu s dětmi, rád bych v rámci možností navázal kamarádský vztah s holčičkou. To ale neznamená, že bych ji chtěl osahávat. Když můžu být s dětmi, zapomenu na starosti a mám hned lepší náladu.

Nemyslím si, že jsem úplný asexuál, ale částečný možná ano. Nevím, jestli je to vrozené, nebo spíš postojem, ve kterém se sám utvrzuji. I kdybych byl třeba jen hyposexuální, pořád mě nijak nepřitahují dospělé dívky, se kterými bych mohl mít vztah. Moje představa partnerského vztahu se blíží spíš důvěrnému přátelství. Mít někoho, komu se můžu s čímkoliv svěřit, s kým můžu trávit čas, zajít na koncert, do kina. Partnerský vztah bez zamilovanosti? Nejlepší kamarádi?
Sex jsem nikdy neměl a dřív mě to trápilo, asi hlavně proto, že jsem chtěl být "normální". Dnes už mi to ani nevadí. I bez vidiny sexuálních aktivit s holčičkou dokážu v pohodě žít. Nevím, nakolik je to tím, že sex s dětmi je prostě nepřípustný, a nakolik tím, že po něm ani netoužím. Tímhle si vážně nejsem jistý, ale víc se mi líbí dětský svět a jejich společnost, než že bych se na děti díval jako na sexuální objekty.
Pornografii jsem dřív sledoval, ale nikdy jsem pořádně nenacházel takovou, co by mě opravdu vzrušovala. Dlouho jsem to nechápal a nevěděl, proč se mi nelíbí to, co ostatním. Bylo to víc pedofilií, nebo asexualitou? Asi před rokem jsem si uvědomil, že nejvíc mě dokážou vzrušit pouze mé představy, a přestal jsem pornografii sledovat úplně.
Teď, když už polevila ta pubertální nadrženost, mi stačí masturbovat jednou, dvakrát týdně, někdy jsem i dva týdny bez masturbace. Když si tělo řekne, odbydu si to a víc to nijak neřeším. Tady se opět nabízí srovnání - spousta mužů (i pedofilů) masturbuje každý den, někdy i několikrát denně. Možná ten sexuální pud opravdu nemám tak silný.

Co tady vlastně dělám?
Jak už jsem psal, rád bych zde zase o něco líp poznal sám sebe, pořád v té své sexualitě nemám úplně jasno. Nedokážu moc odlišit vrozené předpoklady od toho, jak je sám, třeba i podvědomě, ovlivňuju. Být asexuál z přesvědčení mi ale taky připadá jako zajímavá životní cesta, taková čistá, vhodnější třeba i ve vztahu k dětem.
Navíc se tady na fóru pohybuje spousta lidí, se kterými bych si mohl rozumět. Je pro mě skoro nemožné, najít "tam venku" někoho, s kým bych mohl mít důvěrný přátelský vztah a mohl se mu svěřit s čímkoliv včetně mé odlišnosti. Kdo ví? Třeba se mi poštěstí někoho takového najít tady. Jsem otevřený každé komunikaci, i soukromé.

A ještě něco málo o mně:
Jsem student, citlivý, umělecky založený, mám rád čtení, psaní, hudbu a hudební nástroje, obdivuju kreslení. Jsem fanda osobního rozvoje a práce na sobě (alespoň po duševní stránce). Dokážu ocenit, když někdo něco umí, a rád ukážu, že umím taky. Chtěl bych nikdy úplně nedospět a užívat si zábavný a spokojený život. To už za tu snahu stojí, ne?