(28. 06. 2011, 21:21:25)Kikina_1 Napsal(a): Nevím jestli sem zapadám podle vašich měřítek, ale já se v tom skutečně našla. Necítím se už nucena společností hledat vztah, zakládat rodinu, být sexuálně aktivní. Spadl ze mně ten tlak. Jsem prostě sama sebou a jsem tak šťastná. Nepotřebuju se do ničeho nutit, experimentovat a doufat, že najdu "to pravé". Nemusím to hledat, protože to mám - svůj život, svou svobodu. No a třeba se nakonec v tom životě objeví i ta spřízněná duše, která to se mnou vydrží.

(28. 06. 2011, 21:21:25)Kikina_1 Napsal(a): Po týdnech pouhého čtení příspěvků na tomto skvělém fóru jsem se odhodlala také o sobě něco málo napsat.
Donedávna jsem o asexualitě nevěděla vůbec nic. Netušila jsem, že něco takového existuje. Když jsem si pak víceméně shodou náhod na internetu přečetla pár článků, zjistila jsem, že jsem se konečně našla. Vím, někdo by si řekl, že v 34 letech je to trochu pozdě, ale já to vlastně nikdy tak moc neřešila. Vztahy mne vlastně nelákají - připadají mi jako nemožné omezení osobní svobody (když si někdo dělá přílišné nároky na můj čas, je mi to velmi nepříjemné a dost vyčerpávající) a jsem si téměř jistá, že bych to nevydržela déle než týden. I když, přiznávám, někdy mi chybí taková ta duševní spřízněnost s někým blízkým. Párkrát jsem se snažila někoho si najít, ale vždy z toho vyšlo při nejlepším kamarádství (a to ještě takové velmi volné). Sex jsem samosebou vyzkoušela, ale nic příjemného jsem na tom nenašla, spíš naopak. Nějaký čas jsem si myslela, že jsem možná spíš "na holky", ale není to úplně pravda. Sexuálně mně nepřitahuje prostě vůbec nikdo. Když už bych si představila nějaký ten "romantický" (pardon, ale tohle slovo vážně nesnáším) vztah, tak spíše se ženou. Je to asi tím, že bych se cítila bezpečnější, že se to právě v budoucnu nějak nezvrtne a nebude po mně sex vyžadován. U mužů bývají ty potřeby přece jen neodbytnější (přítomné pány samosebou nepočítám). Zamilovaná jsem byla asi třikrát (jeden muž a dvě ženy) - vždy čistě platonicky a i když to samosebou nedopadlo, byla to dobrá zkušenost.
Časem mi bylo jasné, že do většinového proudu prostě nezapadám. Nahé lidské tělo mně nijak nevzrušuje, sex jako takový je mi nepříjemný a nebo při nejlepším příšerně nudný.
Proto jsem začala hledat jinde. Zjistila jsem, že co mně docela "bere" je bdsm (dominance/submisivita) - ne tedy nějaký konkrétní partner či partnerka, ale prostě ten pocit mít v moci někoho jiného. Od té doby se "realizuji" pouze v této oblasti. Problém je, že bdsm JE všeobecně chápáno jako sexuální a i když to není pravidlem, někteří partneři prostě ten sex v určité podobě potřebují zapojit, aby to pro ně bylo uspokojující. Párkrát jsem tedy svolila alespoň k orálu, ale znovu a opakovaně jsem se přesvědčila, že TO pro mne skutečně není nic jiného než nudná a postradatelná aktivita. I v této oblasti jsem se několikrát snažila najít někoho pro dlouhodobější vztah, ale marně.
Když jsem objevila články o asexualitě, dost se mi ulevilo. Nevím jestli sem zapadám podle vašich měřítek, ale já se v tom skutečně našla. Necítím se už nucena společností hledat vztah, zakládat rodinu, být sexuálně aktivní. Spadl ze mně ten tlak. Jsem prostě sama sebou a jsem tak šťastná. Nepotřebuju se do ničeho nutit, experimentovat a doufat, že najdu "to pravé". Nemusím to hledat, protože to mám - svůj život, svou svobodu. No a třeba se nakonec v tom životě objeví i ta spřízněná duše, která to se mnou vydrží.

(28. 06. 2011, 21:21:25)Kikina_1 Napsal(a): Vztahy mne vlastně nelákají - připadají mi jako nemožné omezení osobní svobody (když si někdo dělá přílišné nároky na můj čas, je mi to velmi nepříjemné a dost vyčerpávající) a jsem si téměř jistá, že bych to nevydržela déle než týden. I když, přiznávám, někdy mi chybí taková ta duševní spřízněnost s někým blízkým.

(04. 07. 2011, 11:21:37)MadRat Napsal(a): Ahoj,
s tím že vztah je hrozně omezující souhlasím. Hlavně nechápu ten typ lidí, co vůbec nedokážou být sami a radši jsou ve vztahu, kde je partner/ka využívá, bije, zakazuje jim přátele opačného pohlaví, uráží je atd. atd. A i když nejsou všechny vztahy až tak strašné, stejně mi příjde, že i v těch normálnějších případech ti dva lidi pořád něco jeden druhému vnucují nebo si nechávají vnucovat a říkají tomu vznešeně "kompromis".
Asi bych musela být hodně naivní, kdybych věřila, že partnerovi udělám radost, když koupím dva lístky na metalový koncert, pokud poslouchá techno. Přitom spousta lidí se přesně takhle iracionálně chová. Přece "hlavně ža tam budeme SPOLU". Jako kdyby byl tak velký problém jít s kamarádem, který by to ocenil mnohem víc.
Když zůstanu u příkladu s hudbou, za kompromis počítám, že si "ten strašný metal" budu pouštět do sluchátek, je-li poblíž někdo, koho to otravuje. Ale rozhodně pro mě není kompromis jet na Czech-tek jenom proto, že by tam jel přítel.