(22. 07. 2019, 14:23:06)athenaAK Napsal(a): Ahoj,tak se skoro po 8 letech hlásím.Mame 6 leteho syna a bydlime v domku za Prahou.Intenzita sexu se snižuje,aktualne tak 1x do roka. Manzela nekdy miluji,někdy nenávidím,ale nevim,jestli bychom spolu jeste byli,kdybychom neměli spolu dite.Bylo par okamžiků,kdy jsem si po hadce rekla,ze nebýt syna,uz bych s nim nebyla.Svym způsobem ho urcite miluji a porad mi prijde atraktivní.Nekdy umí byt pěkný sobec,coz je v nasem případě vzhledem k me sobeckosti se sexem,dost nepodstatné.Je dobry otec,typicky rozmazlovač.Kvuli vychove se běžně hádáme, manzel je v tomto směru velmi nedurazny.Nicmene skoro vsechny detske doktory (a to ze jich bylo...) dává sám a syn je pro nej vše.Bohuzel pro nej,diky tomu, ze uz od seznameni v roce 2003 spolu pracujeme v jedne vetsi firme,nema možnost si najit bokovku.On rika ze ma levacku...tak to asi řeší a jsem si jista,ze me nepodvadi.Na pivo chodi výjimečně a kdyz tak se mnou.Jako konicek ma zahradu,tam to podle me dost ventiluje.Parkrat jsme o tom spolu mluvili,ze nemam rada sex a ze on za to nemuze.Uz se s tim asi smířil,obcas prudi a někdy říká,ze se to ve me probudi.Nicmene jsem přesvědčená, ze jednou bude mit příležitost si "pořádně užít" a podvede me.Jelikoz jsme spolu 16 let,což v nasem pripade znamena telepaticke schonosti,neverim,ze bych to nepoznala a jak bych se zachovala nevim.Vzdycky jsem verila a kazala absolutni vernost,ale můžu ja vůbec neco takoveho chtit?

(23. 07. 2019, 09:03:54)Ilmatar Napsal(a): Souhlasím s Fibrilem, že citová a fyzická rovina vztahu jsou něco úplně jiného a pro některé lidi jsou zcela oddělené (a řekla bych, že právě asexuálů se tohle docela týká). Takže pokud si partner své živočišné pudy vybije někde jinde, ale pro mě nadále funguje jako spřízněná duše a životní opora, asi bych s tím neměla problém. (Nezažila jsem, proto to 'asi'.)
Co se týče tvého příspěvku, zaráží mě tam hned několik věcí.
1) Má cenu setrvávat ve vztahu jenom kvůli dítěti? (To je otázka do pléna.)
Moji rodiče se rozvedli, když mi bylo pět. Samozřejmě mě mrzelo, že už nejsme všichni pospolu, ale po letech jsem pochopila, že to jinak nešlo a že to vlastně bylo pro všechny lepší. Nebyla jsem svědkem jejich hádek a když se zahojily rány po rozchodu, začali se spolu normálně bavit jako kamarádi. Máma mě k tátovi pouštěla, kdykoli jsem chtěla, a předávání se vždycky nějak domluvilo (dokud jsem nedospěla natolik, abych uměla cestovat sama).
2) Neprotiřečí si tvrzení, že tě určitě nepodvádí, a pak to, že tě určitě jednou podvede?
Buď teda nepodvádí, a tak mu věřím - i do budoucna. Přesvědčení, že tě jednou podvede, na přílišnou důvěru neukazuje. A na čem jiném vztah zakládat? A tady se vracíme k tomu, čím jsem začala: rozdělení na fyzickou a citovou rovinu. Pokud je důležitá jenom ta druhá, pak je selhání na té první celkem nepodstatné, ne?