12. 05. 2021, 15:20:05
Zdravím všechny. Píši napůl proto, abych se "vypovídala", napůl bych ráda znala názor i někoho jiného, kdo by mohl mít podobné zkušenosti.
Ani nevím, jestli jsem vlatně opravdu asexuál - asi jako spousta lidí tady si nejsem jistá tím, do jaké "sexuální škatulky zapadám". I když v mém případě by bylo spíše vhodnější použít slovo "nezapadám". Nejde o to že bych potřebovala mít nějakou nálepku - spíš mě trápí to, že bych asi chtěla být trochu více jako "normální" lidé, případně aby mi to co jsem v tomhle ohledu zač bylo tak nějak jasnější.
Na představení - je mi necelých 25 let. Nikdy jsem nenarazila na nikoho, u koho by mě vzrušovala představa sexu (na zasouvání části těla do druhého těla prostě nic vzrušujícího nejsem schopná vidět). Poznám že má někdo hezký obličej, hlas, nebo postavu, ale vlastně to pro mě nic neznamená - zamilovávám se málokdy as když už, tak je to spíš kvůli povaze nebo takovému tomu kouzlu osobnosti. I tak mám za sebou již svůj první ukončený vztah a nyní prožívám krásný druhý, u kterého bych byla ráda, kdyby zůstal i posledním. Co mi ale dělá starosti je to, že můj partner je ryze heterosexuální, a sexualita je tak součástí jeho života. A já i když bych strašně chtěla v tomhle ohledu držet krok, tak toho nejsem tak úplně schopná.
Vím určitě, že jsem ten typ člověka, který potřebuje ve vztahu kromě dostatku "prostoru" zejména takovovu tu romantickou lásku - mít pocit, že je ten druhý "blízko" duševně - ten pocit důvěry, oddanosti a vzájemného štěstí, že je to životní parťák kterého miluji... K tomu pro mě patří i líbání, objímání se, hlazení - nicméně už s dotykem na prsou mám určitým způsobem problém, a cokoli spojeného s rozkrokem je pro mě už opravdu složitější. jako kdyby mi nefungovala nějaká součástka, nenaskočilo něco co naskočit má a díky čemu se to lidem líbí a je jim to příjemné... Někdy jsou pro mě takové dotyky vysloveně nepříjemné, a pro to aby to příjemné bylo potřebuji opravdu delší dobu mazlení a pocitu, že je ten druhý blízko. Bez toho mám tak nějak pocit, jako kdybych byla jen kus masa který ten druhý chce - děsí mě, jak je přitom ten druhý zvláštně mimo, skoro jako kdyby byl v tu chvíli někým jiným... Obecně to působí divně a cize, pokud nejsem už "dostatečně zdrogovaná hormony" - pak si vzájemné dotýkání, případně i stimulaci klitorisu užít dokážu. Pohlavní styk je pak kapitola sama pro sebe - i když jsem dostatečně zvlhčená, pokusy o sex mě někdy doteď bolí, a i když je bolest pryč, je to prostě divné a rozhodně ne vzrušující (co se mi ale líbí je cítit partnera takhle blízko a to, že se to jemu líbí). A aby toho nebylo málo, veškerá taková "intimita pro pokročilé" je u mě velmi nestabilní - jakmile mě něco vyvede z míry/rozhodí, jsem schopná dostávat záchvaty pláče, nebýt schopná dýchat a podobně.
Myslela jsem si, že je to možná tím, že jsem v prvním vztahu chtěla vyhovět partnerovi a do tohohle všeho jsem se vrhla dříve, než jsem byla připravená (mám docela neštastný zvyk, že se snažím lidem které miluji co nejvíce vyhovět v jejich přáních, někdy až moc). Byla jsem mladá, nebyla jsem schopná ani vysvětlit že tohle možná nechci a říci ne, myslela jsem si že je se mnou jen něco špatně a spraví se to... A výsledek byl, že jsem si po prvním vztahu myslela, že už nikdy žádný vztah s někým neasexuálním nechci.
Po nějaké době jsem se ale zamilovala do svého současného přítele, a rozhodla jsem se že to ještě zkusím. Oproti prvnímu vztahu už při podobných intimních činnostech rozhodně necítím, že by to bylo nějakým způsobem ponižující - nicméně žádnou "touhu po sexu" nebo jinou sexuální přitažlivost necítím a pořád to pro mě působí nějak cize (přestože po doteku, objetí a líbání opravdu velmi stojím). Navíc pořád bojuji s tím, že chci zároveň umožnit partnerovi i tuhle stránku vztahu, ale zároveň vím že by pro mě bylo snazší ji ve svém životě vůbec nemít. Přestože vím že tedy tyhle aktivity dělat nemusíme, jsem někdy před tím než se máme sejít nervózní a mám opravdu v podstatě strach že něco sexuálního nastane... Přitom partner se mi opravdu snaží vycházet maximálně vstříc, neustále mi říká že kdykoli mohu říci ne a je naprosto podporující - i tak ale občas, když spolu ležíme cítím, jak je právě lehce mimo, trochu jako by byl někým jiným... A já tomu nejsem schopná rozumět a ani s tím nic udělat - ale vím že jakmile k něčemu intimnějšímu mezi námi dojde, to divné a cizí zase zmizí.
Původně jsem opravdu věřila, že se časem nějak naladím na "stejnou notu", ale teď začínám mít obavu, že už to tak nebude - a že ať chci sebevíce, tak jsem v tomhle ohledu prostě jiná. A nevím tak úplně co dělat. Partnera nesmírně miluji a strašně moc s ním chci zůstat, lidsky mi opravdu moc sedí, ale vím že se mnou nikdy nebude mít v tomhle ohledu úplně normální vztah, který by on potřeboval. Dokonce jsem i přemýšlela, jestli by pro nás nebyla vhodná alternativa taková, že by měl ještě jednu partnerku na sex - ale to nevím, jak bych emočně zvládla já. Zatím se držíme u kompromisu, kdy se společně mazlíme (to je příjemné i pro mě), případně si vzájemně se stimulujeme pomocí rukou (to už je pro mě náročnější), občas zkusíme i něco víc... Paradoxně mi vůbec nevadí takhle stimulovat přítele, a to ani ústy (přestože v prvním vztahu mi i tohle připadalo hodně nepříjemné a ponižujícíc) - líbí se mi že se mu to líbí, a vše je v pořádku - problém je když má on něco takového dělat se mnou, o což vím že by on stál.
Když o tom spolu mluvíme, neustále mi zdůrazňuje že sex mít nemusíme, a že mě miluje i bez toho - ale já chci aby byl se mnou spokojený i po téhle stránce, navíc úplně nevím, jestli bez toho můžu vztah s ním opravdu udržet... A to mě myslím znova a znova vede do začarovaného kruhu, kdy buď vím že budu muset říkat trvalé ne člověku kterého miluji a nebo se nějak přizpůsobit... A tím cítím v našem vztahu napětí, přestože je hezký. Jinou možnost jak s tím naložit ale nevidím. A opravdu bych si přála, abych mohla být v tomhle ohledu na podobné vlně jako on - vše by bylo mnohem snadnější
Setkal jste se někdy někdo s něčím podobným? Co byste dělali na mém místě? A myslíte si, že jsem opravdu asexuálka, a nebo jsem spíš "trošku opožděná a mám špatné zkušenosti"? (Vím že tohle si můj současný přítel myslel ze začátku, i když teď už na to pomalu změnil názor)
Ani nevím, jestli jsem vlatně opravdu asexuál - asi jako spousta lidí tady si nejsem jistá tím, do jaké "sexuální škatulky zapadám". I když v mém případě by bylo spíše vhodnější použít slovo "nezapadám". Nejde o to že bych potřebovala mít nějakou nálepku - spíš mě trápí to, že bych asi chtěla být trochu více jako "normální" lidé, případně aby mi to co jsem v tomhle ohledu zač bylo tak nějak jasnější.
Na představení - je mi necelých 25 let. Nikdy jsem nenarazila na nikoho, u koho by mě vzrušovala představa sexu (na zasouvání části těla do druhého těla prostě nic vzrušujícího nejsem schopná vidět). Poznám že má někdo hezký obličej, hlas, nebo postavu, ale vlastně to pro mě nic neznamená - zamilovávám se málokdy as když už, tak je to spíš kvůli povaze nebo takovému tomu kouzlu osobnosti. I tak mám za sebou již svůj první ukončený vztah a nyní prožívám krásný druhý, u kterého bych byla ráda, kdyby zůstal i posledním. Co mi ale dělá starosti je to, že můj partner je ryze heterosexuální, a sexualita je tak součástí jeho života. A já i když bych strašně chtěla v tomhle ohledu držet krok, tak toho nejsem tak úplně schopná.
Vím určitě, že jsem ten typ člověka, který potřebuje ve vztahu kromě dostatku "prostoru" zejména takovovu tu romantickou lásku - mít pocit, že je ten druhý "blízko" duševně - ten pocit důvěry, oddanosti a vzájemného štěstí, že je to životní parťák kterého miluji... K tomu pro mě patří i líbání, objímání se, hlazení - nicméně už s dotykem na prsou mám určitým způsobem problém, a cokoli spojeného s rozkrokem je pro mě už opravdu složitější. jako kdyby mi nefungovala nějaká součástka, nenaskočilo něco co naskočit má a díky čemu se to lidem líbí a je jim to příjemné... Někdy jsou pro mě takové dotyky vysloveně nepříjemné, a pro to aby to příjemné bylo potřebuji opravdu delší dobu mazlení a pocitu, že je ten druhý blízko. Bez toho mám tak nějak pocit, jako kdybych byla jen kus masa který ten druhý chce - děsí mě, jak je přitom ten druhý zvláštně mimo, skoro jako kdyby byl v tu chvíli někým jiným... Obecně to působí divně a cize, pokud nejsem už "dostatečně zdrogovaná hormony" - pak si vzájemné dotýkání, případně i stimulaci klitorisu užít dokážu. Pohlavní styk je pak kapitola sama pro sebe - i když jsem dostatečně zvlhčená, pokusy o sex mě někdy doteď bolí, a i když je bolest pryč, je to prostě divné a rozhodně ne vzrušující (co se mi ale líbí je cítit partnera takhle blízko a to, že se to jemu líbí). A aby toho nebylo málo, veškerá taková "intimita pro pokročilé" je u mě velmi nestabilní - jakmile mě něco vyvede z míry/rozhodí, jsem schopná dostávat záchvaty pláče, nebýt schopná dýchat a podobně.
Myslela jsem si, že je to možná tím, že jsem v prvním vztahu chtěla vyhovět partnerovi a do tohohle všeho jsem se vrhla dříve, než jsem byla připravená (mám docela neštastný zvyk, že se snažím lidem které miluji co nejvíce vyhovět v jejich přáních, někdy až moc). Byla jsem mladá, nebyla jsem schopná ani vysvětlit že tohle možná nechci a říci ne, myslela jsem si že je se mnou jen něco špatně a spraví se to... A výsledek byl, že jsem si po prvním vztahu myslela, že už nikdy žádný vztah s někým neasexuálním nechci.
Po nějaké době jsem se ale zamilovala do svého současného přítele, a rozhodla jsem se že to ještě zkusím. Oproti prvnímu vztahu už při podobných intimních činnostech rozhodně necítím, že by to bylo nějakým způsobem ponižující - nicméně žádnou "touhu po sexu" nebo jinou sexuální přitažlivost necítím a pořád to pro mě působí nějak cize (přestože po doteku, objetí a líbání opravdu velmi stojím). Navíc pořád bojuji s tím, že chci zároveň umožnit partnerovi i tuhle stránku vztahu, ale zároveň vím že by pro mě bylo snazší ji ve svém životě vůbec nemít. Přestože vím že tedy tyhle aktivity dělat nemusíme, jsem někdy před tím než se máme sejít nervózní a mám opravdu v podstatě strach že něco sexuálního nastane... Přitom partner se mi opravdu snaží vycházet maximálně vstříc, neustále mi říká že kdykoli mohu říci ne a je naprosto podporující - i tak ale občas, když spolu ležíme cítím, jak je právě lehce mimo, trochu jako by byl někým jiným... A já tomu nejsem schopná rozumět a ani s tím nic udělat - ale vím že jakmile k něčemu intimnějšímu mezi námi dojde, to divné a cizí zase zmizí.
Původně jsem opravdu věřila, že se časem nějak naladím na "stejnou notu", ale teď začínám mít obavu, že už to tak nebude - a že ať chci sebevíce, tak jsem v tomhle ohledu prostě jiná. A nevím tak úplně co dělat. Partnera nesmírně miluji a strašně moc s ním chci zůstat, lidsky mi opravdu moc sedí, ale vím že se mnou nikdy nebude mít v tomhle ohledu úplně normální vztah, který by on potřeboval. Dokonce jsem i přemýšlela, jestli by pro nás nebyla vhodná alternativa taková, že by měl ještě jednu partnerku na sex - ale to nevím, jak bych emočně zvládla já. Zatím se držíme u kompromisu, kdy se společně mazlíme (to je příjemné i pro mě), případně si vzájemně se stimulujeme pomocí rukou (to už je pro mě náročnější), občas zkusíme i něco víc... Paradoxně mi vůbec nevadí takhle stimulovat přítele, a to ani ústy (přestože v prvním vztahu mi i tohle připadalo hodně nepříjemné a ponižujícíc) - líbí se mi že se mu to líbí, a vše je v pořádku - problém je když má on něco takového dělat se mnou, o což vím že by on stál.
Když o tom spolu mluvíme, neustále mi zdůrazňuje že sex mít nemusíme, a že mě miluje i bez toho - ale já chci aby byl se mnou spokojený i po téhle stránce, navíc úplně nevím, jestli bez toho můžu vztah s ním opravdu udržet... A to mě myslím znova a znova vede do začarovaného kruhu, kdy buď vím že budu muset říkat trvalé ne člověku kterého miluji a nebo se nějak přizpůsobit... A tím cítím v našem vztahu napětí, přestože je hezký. Jinou možnost jak s tím naložit ale nevidím. A opravdu bych si přála, abych mohla být v tomhle ohledu na podobné vlně jako on - vše by bylo mnohem snadnější
Setkal jste se někdy někdo s něčím podobným? Co byste dělali na mém místě? A myslíte si, že jsem opravdu asexuálka, a nebo jsem spíš "trošku opožděná a mám špatné zkušenosti"? (Vím že tohle si můj současný přítel myslel ze začátku, i když teď už na to pomalu změnil názor)
Jinak evidentně s tebou být chce, dává ti čas a je přístupný kompromisům, takže prostě musíš věřit a zbytečně nad tím moc nepřemýšlet. Samožejmě by bylo fajn kdyby si uvědomoval že to nikdy nebude úplně perfektní jako to mají jiné páry.