Singles a životní spokojenost

[Mor-diskusni-forum-wen]

.....Jinými slovy - pokud někdo nedokáže být spokojený jako single, měl by místo usilovného hledání partnera zaměřit pozornost na sebe , a ...

Se vším, co bylo v celém příspěvku, naprosto souhlasím, pouze bych asi zpřesnila směr hledání na "do sebe"

Když člověk nedokáže ani vydržet sám se sebou, jak má vydržet s někým jiným? ... a vůbec, jak k tomu přijde ten druhý, když mu takové individuum (sebe) podstrčím?

Všeobecný obrovský údiv nad tím, že v okolí nenalézáme (spokojenost, štěstí, lásku, porozumění ...), co tam není, protože to je uvnitř (každého z nás) a tam je potřeba začít hledat...

Tu a tam se obrátit do svého nitra by rozhodně zaškodit nemělo a při té příležitosti si zmapovat i svoje temné kouty, ze kterých nikdo nejsme nadšení, ale jsou naší součástí a je potřeba abychom o nich věděli aspoň my... (a myslím si, že je fér, aby o nich věděla i spřízněná duše... )

[mušelín]

...
Když to shrnu, spokojenost člověka by neměla záviset na tom, jestli je ve vztahu, nebo ne, jinak je něco špatně. Takže ne, nesouhlasím. A celý ten výzkum mi připadá jako: "Rozdělili jsme potraviny do pěti skupin. V první skupině byly potraviny zdravé a výživné. Ve druhé skupině byly sladkosti, ve třetí skupině smažená jídla.... A velmi překvapivě jsme zjistili, že lidskému organismu nejvíce prospívají potraviny z první skupiny."

Dobře napsáno. Ostatně články o nešťastných kariéristkách se všude množí jako švábi. A co nešťastné manželky, matky dětí - ty neexistují? Určitě je jich hromada, ale nejspíš nemají na chození k psychologům čas (i když ani to bych nebrala moc vážně. Psychologové drží nějaké lékařské tajemství, takže odkud ty zprávy, že kariéristky plní jejich ordinace...???)

[Ne-diskusni-forum-la]

Mne se velmi líbí, jak to vystihla Myšička. Na druhou stranu mi ale přijde, že zase mooc uvažování, nad životem, sebou samým atp., mnohdy spíše škodí. Člověk analyzuje, analyzuje a neví, kam dojde....záleží dle mne na typu osobnosti...u pesimistů a lidí se sklonem k tomuto stylu uvažování je to téměř jisté....nejhorší scénáře se rýsují...léčebna a spol.

Zajímavé, že mám i známé, kteří jsou, řekněme, trochu jednodušší, život berou vlastně tak, jak přichází, příliš neřeší ty okrajové, často katastrofické scénáře, prostě za svým cílem jdou a je to. Většinou jim to i vyjde. Třeba jedna kamarádka měla cíl vdát se do Kalifornie, na ZŠ pomalu propadala, anglicky neuměla s prominutím ani kváknout, s mužskými to ale uměla , naskytla se příležitost a šup, je tam a spokojená. Kdyby přemýšlela, neumím jazyk, nemám vzdělání, nemám to a to, mám komplexy....kdepak by asi byla? To je jen příklad. Někdy je zkrátka dobré i jen tak jít, obecně myšleno... Vyjde anebo nevyjde....

Jinak bych ale řekla, že se v době, kdy si člověk najde partnera, do tohoto pocitu štěstí přimíchávají notně i hormony.... Je to fajn stav. Za čas přijdou i praktické problémy, to je normální, ale za mne, jsem rozhodně spokojenější tak nějak přirozeně, než když jsem byla single.... Možná je to tím, že nejsem kariéristka, vůbec mne totiž neponižuje doma vařit a spol., dokonce mne to i baví...cítím teď větší naplnění než kdy jindy....to je zase jiný pohled ženské, co se chce momentálně plně věnovat rodině....

[b-diskusni-forum-uk]

Ja jsem asi trochu konzervativni, ale tak nejak muj nazor prevazuje k tomu, ze zivocisne "normalnejsi" je zit v paru nebo rekneme nejakem vztahu. Tim samozrejme naprosto nevylucuji, ze je dost lidi, kteri se tomu vymykaji a je pro ne lepsi zit sami nebo v hodne volnem svazku atd. Jsou pak spokojenejsi a i stari proziji plnohodnotne a vse je v naprostem poradku. Pro takove lidi bylo tohle uvolneni spolecnosti, ktere nenuti lidi se parovat, prave pozehnani. Bohuzel problem tzv. generace singles je podle me v tom, ze spousta lidi vybira, vybira a vybira, az zustanou na ocet (chlapi i zensky). Ti uz se pak nesparujou a zustanou nedobrovolne sami. Castecne to resi karierou, aby prehlusili tu svoji nespokojenost, ale stejne je to nakonec dozene. A ti jsou pak podle me castecne nestastni nebo nenaplneni nebo jak jinak to nazveme. Hodne velky problem to podle me bude za 40, 50 let. Az tahle generace bude v duchodu a budou to osamoceni lidi, kteri cekaji, az umrou. Ale je fakt, ze spolecnost se za tu dobu muze hrozne zmenit a asi vzniknou neco jako domovy, kam si budou duchodci chodit hrat, klabosit atd....

[Ne-diskusni-forum-la]

Ja jsem asi trochu konzervativni, ale tak nejak muj nazor prevazuje k tomu, ze zivocisne "normalnejsi" je zit v paru nebo rekneme nejakem vztahu. Tim samozrejme naprosto nevylucuji, ze je dost lidi, kteri se tomu vymykaji a je pro ne lepsi zit sami nebo v hodne volnem svazku atd. Jsou pak spokojenejsi a i stari proziji plnohodnotne a vse je v naprostem poradku. Pro takove lidi bylo tohle uvolneni spolecnosti, ktere nenuti lidi se parovat, prave pozehnani. Bohuzel problem tzv. generace singles je podle me v tom, ze spousta lidi vybira, vybira a vybira, az zustanou na ocet (chlapi i zensky). Ti uz se pak nesparujou a zustanou nedobrovolne sami. Castecne to resi karierou, aby prehlusili tu svoji nespokojenost, ale stejne je to nakonec dozene. A ti jsou pak podle me castecne nestastni nebo nenaplneni nebo jak jinak to nazveme. Hodne velky problem to podle me bude za 40, 50 let. Az tahle generace bude v duchodu a budou to osamoceni lidi, kteri cekaji, az umrou. Ale je fakt, ze spolecnost se za tu dobu muze hrozne zmenit a asi vzniknou neco jako domovy, kam si budou duchodci chodit hrat, klabosit atd....

Jojo, máš pravdu. Vybavil se mi rozhovor s kolegou, někdejším, na toto téma, vypravoval, že má kamarádku, velmi úspěšnou v zaměstnání, top manažerka, přehoupla se jí pěta-čtyřicítka, partner žádný, děti žádné....v práci samý úsměv, americký styl vše OK, ale doma si stále častěji přihne z láhve....prý má deprese nad životem....já neříkám, že tohle je jediný možný scénář, ale je bohužel velmi pravděpodobný u mnohých....

[Mor-diskusni-forum-wen]

Mne se velmi líbí, jak to vystihla Myšička. Na druhou stranu mi ale přijde, že zase mooc uvažování, nad životem, sebou samým atp., mnohdy spíše škodí. Člověk analyzuje, analyzuje a neví, kam dojde....záleží dle mne na typu osobnosti...u pesimistů a lidí se sklonem k tomuto uvažování je to téměř jisté....nejhorší scénáře se rýsují...léčebna a spol.
Zajímavé, že mám i známé, kteří jsou, řekněme, trochu jednodušší, život berou vlastně tak, jak přichází, příliš neřeší ty okrajové, často katastrofické scénáře, prostě za svým cílem jdou a je to. Většinou jim to i vyjde. Třeba jedna kamarádka měla cíl vdát se do Kalifornie, na ZŠ pomalu propadala, anglicky neuměla s prominutím ani kváknout, s mužskými to ale uměla , naskytla se příležitost a šup, je tam a spokojená. Kdyby přemýšlela, neumím jazyk, nemám vzdělání, nemám to a to, mám komplexy....kdepak by asi byla? To je jen příklad. Někdy je zkrátka dobré i jen tak jít, obecně myšleno... Vyjde anebo nevyjde....
Jinak bych ale řekla, že se v době, kdy si člověk najde partnera, do tohoto pocitu štěstí přimíchávají notně i hormony.... Je to fajn stav. Za čas přijdou i praktické problémy, to je normální, ale za mne,jsem rozhodně spokojenější tak nějak přirozeně, než když jsem byla single....

Ono to není o tom, hluboce se v sobě za každou cenu šťourat a trávit nekonečný čas přemýšlením (případně si zaskočit k psychologovi "lehnout si na gauč" ), ale tu a tam se zastavit a zkontrolovat si, jestli se ubíráme tam, kam skutečně chceme jít... Jestli je všechno jakž takž v souladu s tím nitrem .... Jestli nedělám spoustu věcí jen proto, že to tak po mně chtěli rodiče, že to tak dělají lidi v mém okolí, že je to "normální" .... atd. a jestli dělám něco úplně jiného, než by mi skutečně vyhovovalo ...
Takhle se "zastavit" může každý (pokud mu to stojí za to) a může to být pár vteřin, pár hodin...

Ta kamarádka moc dobře věděla, co chce (byla v souladu se svým nitrem), pak není divu, že ji nic nezastavilo ... šla za svou představou, ne za představou, co si nechala podstrčit od někoho jiného...
To se mi také stalo mnohokrát, že v okamžiku, kdy jsem skutečně věděla, co chci, a začala se rozhlížet, že jsem velmi rychle uviděla příležitosti, kterých jsem si předtím nevšimla...

Já zas jsem momentálně spokojenější jako singl než v partnerském vztahu, ale počítám, že se to klidně může změnit (třeba už zítra se objeví ON a já hodím veškeré požadavky, zásady, představy do koše No jo, hormony jsou svinstvo ... ).
Už jsem za tu dobu, co jsem na světě mnohokrát pocítila, jak geniálně to vystihuje jednoduché prohlášení: "Vše se mění, jen změna trvá."

.....zivocisne "normalnejsi" je zit v paru....

...v duchodu a budou to osamoceni lidi, kteri cekaji, az umrou.

Mě strašně fascinuje, jak se všichni ohánějí "živočišným modelem"
Většinou to je ke zdůvodnění mužské promiskuity... ale toto je jeden z mála, co si chce vzít příklad z těch několika párových druhů ...

Možná máš kolem sebe trochu jiné věkové rozložení....
... ale už dnes vidím kolem sebe spoustu důchodců (většinou jsou to ženy), kteří zůstali sami (a nebylo to proto, že přebírali)... žijí singl a mnozí z nich jsou skutečně osamocení, i přestože mají potomky, co se jednou za čas zastaví ...

[Myš-diskusni-forum-ička]

Na druhou stranu mi ale přijde, že zase mooc uvažování, nad životem, sebou samým atp., mnohdy spíše škodí. Člověk analyzuje, analyzuje a neví, kam dojde....
Zajímavé, že mám i známé, kteří jsou, řekněme, trochu jednodušší, život berou vlastně tak, jak přichází, příliš neřeší ty okrajové, často katastrofické scénáře, prostě za svým cílem jdou a je to.

Jo, jo, kolikrát si taky říkám, jestli by nebylo lepší nad ničím nepřemýšlet a nic neřešit..... A nejspíš bylo, jen už bych to pak prostě nebyla já.....

[Asiel]

No ale zase je lepší zůstat na ocet, než být s někým za každou cenu.
Nemyslím si, že je problém ve vybíravosti. Hodně lidí žije singles proto, že jejich předchozí vztahy nedopadly slavně, a tak se jim už do toho nechce.

[ChildF-diskusni-forum-reeMan]

Lepší než otec
je být na ocet.

[mušelín]

Třeba jedna kamarádka měla cíl vdát se do Kalifornie, na ZŠ pomalu propadala, anglicky neuměla s prominutím ani kváknout, s mužskými to ale uměla , naskytla se příležitost a šup, je tam a spokojená. Kdyby přemýšlela, neumím jazyk, nemám vzdělání, nemám to a to, mám komplexy....kdepak by asi byla?

Jednodušší lidi, jaks je nazvala, mají jednodušší život. Přání vdát se do Ameriky se jí tedy splnilo, ale někomu jinému by to jako terno nepřišlo (Češky jsou v USA velmi vítané, to je známá věc...). Občas to i člověka napadne, že by bylo lepší, kdyby se narodil blbý, spousta problémů by vůbec neexistovala. Ale tohle si člověk nevybere a již při druhém pohledu s díky odmítám.