02. 10. 2011, 22:37:31
Ahoj athenoAK,
přiznávám, že ti vůbec nezávidím tvou situaci. Jistě sis uvědomila, že o svém životě rozhoduješ především ty, a jenom ty rozhodneš, jestli přijmeš něčí rady (odsud ale i od jinud) nebo ne. Rozhodně cenné by pro tebe ale mohly být názory kluků ne-asexuálů, protože tvůj manžel bude s největší pravděpodobností reagovat právě takto.
To, že ses obrátila pro radu sem, naznačuje, že ve vašem zdánlivě idylickém vztahu už ke změnám došlo (minimálně tvoje uvědomění si sexuálního problému, což se bude ve vašem vztahu jistě promítat), proto si myslím, že by sis měla se svým mužem pohovořit. Existuje-li nějaké řešení, mlčením a neřešením se jistě samo neobjeví. Nehledě na to, že důvěra se projevuje hlavně v intimních záležitostech...
Ze své zkušenosti (a i některé tvé náznaky k tomu směřují) usuzuji, že v oblasti sexu není vaše komunikace úplně otevřená a upřímná, a to asi z obou stran (oba máte obavy a problém obcházíte doufajíc, že zmizí, či vyřeší se sám... Ačkoli je pravda, že spoustě mých známých a kamarádek se sex začal líbit až po té, co měly dítě...)
Zhruba v té době, jak píšeš (cca 8 let), jsme s (bývalým) manželem začali konečně řešit naši situaci (sexuál-hyposexuálka). Bylo potřeba uvést naši komunikaci do pořádku a ačkoli jsem se tím hodně naučila a o sobě dozvěděla, nevedlo to bohužel k očekávanému výsledku, nestal se ze mne sexuálnější tvor a z něj asexuálnější. Prostě nedokázali jsme ten sexuální rozdíl překonat, a když to po dalších letech dospělo do stádia, že jsem po souloži, kterou jsem podstupovala proto, že mi na něm hodně záleželo a chtěla jsem, aby byl šťastný (což stejně nebyl ), byla ze sebe totálně zhnusená a cítila se psychicky mizerně (jak si představuju, že se asi může cítit prostitutka, když prodává své tělo), našla jsem odvahu a sílu vystoupit z toho vztahu. Musím ještě uvést, že na rozdíl od tebe, nejsem příliš obdařena pudy, které by mi diktovaly mít dítě. Docela mi stačí užívat si dětí jiných, necítím potřebu mít dítě vlastní. Tedy v okamžiku rozhodování jsem nemusela brát ohled na dalšího človíčka, ale je docela možné, že kdybychom dítko zplodili, kvůli němu bychom se v „mrtvém“ vztahu plácali ještě řadu dalších let.
Myslím, že jsme se oba dost trápili, protože mezi námi existovala hodně silná pouta citová (však vášně prostá) a můžu si snad troufnout říct, vzájemná loajalita a ohleduplnost. Rozchod se táhl ještě rok a půl po oficiálním rozvodu a mém odstěhování. Přestože to hodně bolelo, dokázali jsme se rozejít včas (všichni z toho byli vedle, protože navenek jsme byli „vzorový pár“) a tím pádem si můžeme jeden druhého stále vážit. Dnes jsem mnohem spokojenější než v manželství. On si našel novou přítelkyni a mohl se tak vřadit mezi „normální“ jedince, když má „normální“ vztah, a snad je taky šťastnější, v každém případě má šanci si uspořádat život podle svých představ.
Jak už tady na fóru při různých příležitostech zaznělo, vývoj (vztahů, názorů) jde nezadržitelně kupředu. A já postupně dospěla k názoru, že v životě nastávají situace, kdy žádné z rozhodnutí, která mohu v daném okamžiku udělat, není správné (tj. při kterém by nedošlo k ublížení druhému člověku nebo mně nebo nejčastěji oběma) a není možné se takovému rozhodnutí vyhnout, protože mě stejně za nějakou dobu dostihne, a stejně ho budu muset řešit a mnohdy v ještě horší variantě
Teď to vypadá, že na takovém pitomém rozcestí stojíš ty. Nezbývá mi, než popřát ti hodně upřímnosti (k sobě samé i k tvému muži) a dostatek sil a odvahy popasovat se s tím vším.
přiznávám, že ti vůbec nezávidím tvou situaci. Jistě sis uvědomila, že o svém životě rozhoduješ především ty, a jenom ty rozhodneš, jestli přijmeš něčí rady (odsud ale i od jinud) nebo ne. Rozhodně cenné by pro tebe ale mohly být názory kluků ne-asexuálů, protože tvůj manžel bude s největší pravděpodobností reagovat právě takto.
To, že ses obrátila pro radu sem, naznačuje, že ve vašem zdánlivě idylickém vztahu už ke změnám došlo (minimálně tvoje uvědomění si sexuálního problému, což se bude ve vašem vztahu jistě promítat), proto si myslím, že by sis měla se svým mužem pohovořit. Existuje-li nějaké řešení, mlčením a neřešením se jistě samo neobjeví. Nehledě na to, že důvěra se projevuje hlavně v intimních záležitostech...
Ze své zkušenosti (a i některé tvé náznaky k tomu směřují) usuzuji, že v oblasti sexu není vaše komunikace úplně otevřená a upřímná, a to asi z obou stran (oba máte obavy a problém obcházíte doufajíc, že zmizí, či vyřeší se sám... Ačkoli je pravda, že spoustě mých známých a kamarádek se sex začal líbit až po té, co měly dítě...)
Zhruba v té době, jak píšeš (cca 8 let), jsme s (bývalým) manželem začali konečně řešit naši situaci (sexuál-hyposexuálka). Bylo potřeba uvést naši komunikaci do pořádku a ačkoli jsem se tím hodně naučila a o sobě dozvěděla, nevedlo to bohužel k očekávanému výsledku, nestal se ze mne sexuálnější tvor a z něj asexuálnější. Prostě nedokázali jsme ten sexuální rozdíl překonat, a když to po dalších letech dospělo do stádia, že jsem po souloži, kterou jsem podstupovala proto, že mi na něm hodně záleželo a chtěla jsem, aby byl šťastný (což stejně nebyl ), byla ze sebe totálně zhnusená a cítila se psychicky mizerně (jak si představuju, že se asi může cítit prostitutka, když prodává své tělo), našla jsem odvahu a sílu vystoupit z toho vztahu. Musím ještě uvést, že na rozdíl od tebe, nejsem příliš obdařena pudy, které by mi diktovaly mít dítě. Docela mi stačí užívat si dětí jiných, necítím potřebu mít dítě vlastní. Tedy v okamžiku rozhodování jsem nemusela brát ohled na dalšího človíčka, ale je docela možné, že kdybychom dítko zplodili, kvůli němu bychom se v „mrtvém“ vztahu plácali ještě řadu dalších let.
Myslím, že jsme se oba dost trápili, protože mezi námi existovala hodně silná pouta citová (však vášně prostá) a můžu si snad troufnout říct, vzájemná loajalita a ohleduplnost. Rozchod se táhl ještě rok a půl po oficiálním rozvodu a mém odstěhování. Přestože to hodně bolelo, dokázali jsme se rozejít včas (všichni z toho byli vedle, protože navenek jsme byli „vzorový pár“) a tím pádem si můžeme jeden druhého stále vážit. Dnes jsem mnohem spokojenější než v manželství. On si našel novou přítelkyni a mohl se tak vřadit mezi „normální“ jedince, když má „normální“ vztah, a snad je taky šťastnější, v každém případě má šanci si uspořádat život podle svých představ.
Jak už tady na fóru při různých příležitostech zaznělo, vývoj (vztahů, názorů) jde nezadržitelně kupředu. A já postupně dospěla k názoru, že v životě nastávají situace, kdy žádné z rozhodnutí, která mohu v daném okamžiku udělat, není správné (tj. při kterém by nedošlo k ublížení druhému člověku nebo mně nebo nejčastěji oběma) a není možné se takovému rozhodnutí vyhnout, protože mě stejně za nějakou dobu dostihne, a stejně ho budu muset řešit a mnohdy v ještě horší variantě
Teď to vypadá, že na takovém pitomém rozcestí stojíš ty. Nezbývá mi, než popřát ti hodně upřímnosti (k sobě samé i k tvému muži) a dostatek sil a odvahy popasovat se s tím vším.